Když mi zůstalo jen dítě a zlomené srdce: Příběh o odvaze matky

„Nechci, abys mi ho brala! Nikdy!“ křičela jsem, zatímco jsem tiskla malého Davídka k sobě. Jeho tvářička byla schovaná v mém svetru, ručičky mě objímaly kolem krku. V předsíni stála moje tchyně, paní Novotná, s ledovým klidem a pohledem, který mě vždycky dokázal vyvést z míry.

„Martino, uklidni se. Myslím to s vámi dobře. Sama to nezvládneš. Dej mi Davídka na pár měsíců, postarám se o něj, ty si najdeš práci a dáš se dohromady. Pak si ho můžeš vzít zpátky,“ pronesla tím svým hlasem, ve kterém byla směs soucitu a povýšenosti.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Ještě před týdnem jsme byli rodina – já, Petr a Davídek. Pak Petr přišel domů s tím, že už to dál nejde. Prý je unavený, prý potřebuje začít znovu. Nechal mi na stole klíče a odešel. Bez slova, bez vysvětlení. A já zůstala sama v našem malém bytě na sídlišti v Brně, s dvouletým synem a hlavou plnou otázek.

První dny jsem jen brečela. Nedokázala jsem jíst, spát ani přemýšlet. Davídek se mě pořád ptal, kde je tatínek. „Tatínek musel na dlouhou cestu,“ lhala jsem mu a doufala, že tomu uvěří. Ale děti vycítí všechno.

A pak přišla ona – paní Novotná. Vždycky byla chladná, kritická, nikdy jsem jí nebyla dost dobrá pro jejího syna. Ale tohle? Chtěla mi vzít dítě? Jen proto, že jsem teď slabá?

„Nechci o tom slyšet,“ řekla jsem jí tehdy a zabouchla dveře. Ale její slova ve mně zůstala jako jedovatý šíp. Opravdu to nezvládnu? Co když má pravdu? Nemám práci, peníze docházejí, rodiče mám daleko na Vysočině a kamarádky mají své životy.

Začala jsem hledat práci – cokoliv. Uklízení kanceláří, noční směny v supermarketu, dokonce i roznášení letáků. Ale kdo mi pohlídá Davídka? Školka nás nevezme uprostřed roku a na soukromou nemám peníze.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na spícího syna. V hlavě mi běžely všechny možnosti. Zavolat mámě? Ta by přijela hned, ale sama má nemocného tátu a starostí dost. Požádat o pomoc sociálku? To by byl konec – co když mi ho opravdu vezmou?

Druhý den ráno zazvonila paní Novotná znovu. Tentokrát měla s sebou i Petra. Stál za ní jako stín, oči sklopené.

„Martino,“ začal tiše, „mamka má pravdu. Potřebuješ si odpočinout. My se o Davídka postaráme.“

„Vy? Ty ses o něj nikdy nestaral! Ani jsi nevěděl, kdy má horečku! A teď mi ho chcete vzít?“ rozkřikla jsem se.

Petrova matka mě přerušila: „Nikdo ti ho nechce vzít navždycky. Jen na čas.“

V tu chvíli jsem pochopila, že musím bojovat. Nejen proti nim, ale i proti sobě – proti svému strachu a pocitu selhání.

Začala jsem obvolávat všechny známé. Nakonec mi pomohla sousedka paní Hrdličková – nabídla mi hlídání za pár korun, když bude sama doma. Přijala jsem práci v pekárně na ranní směny a večer uklízela kanceláře.

Bylo to peklo. Spala jsem tři hodiny denně, jedla rohlíky s paštikou a modlila se, aby Davídek neonemocněl. Ale každý večer, když jsme spolu leželi v posteli a on mě objal kolem krku, věděla jsem, že to stojí za to.

Tchyně to nevzdávala. Volala mi každý týden: „Martino, podívej se na sebe! Jsi vyčerpaná! Mysli na dítě!“

Jednou přišla dokonce s právníkem. Prý by mohla požádat o svěření Davídka do péče – že prý nejsem schopná se o něj postarat.

Ten večer jsem seděla na balkoně a brečela do noci. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám vůbec šanci vyhrát tenhle boj. Ale pak jsem si vzpomněla na svoji mámu – jak nás vychovávala sama po smrti táty. Nikdy si nestěžovala.

Druhý den ráno jsem šla na úřad práce a požádala o příspěvek na bydlení i přídavky na dítě. Nebylo to moc, ale aspoň něco.

Petr se začal objevovat častěji – někdy si vzal Davídka na hřiště, jindy jen seděl v kuchyni a mlčel. Jednou večer mi řekl: „Promiň… já nevěděl, že to bude tak těžké.“

„To je život,“ odpověděla jsem mu tiše.

Po půl roce jsem už měla dvě stálé práce a Davídek chodil do školky. Byla jsem unavená k smrti, ale šťastná – zvládli jsme to spolu.

Tchyně už tolik netlačila – možná pochopila, že mě nezlomí.

Dnes už je Davídek školák a já mám lepší práci v knihovně. Někdy si říkám: Proč musí být některé ženy pořád zkoušené osudem víc než jiné? A kde je ta hranice mezi pomocí a manipulací?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo bojovat za své dítě za každou cenu?