Když péče dusí: Příběh ztracené samostatnosti

„Petr, kde máš klíče? Zase jsi je nechal na botníku! A snídani sis nevzal, musíš jíst, jinak ti bude špatně!“ křičela jsem přes chodbu, zatímco jsem v jedné ruce držela jeho aktovku a v druhé mazala rohlík máslem. Petr stál v předsíni jako malý kluk, který čeká, až mu maminka všechno podá. Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že se z našeho vztahu stane tohle, vysmála bych se mu.

Když jsme se s Petrem poznali na oslavě u kamarádky Jany, byl to muž, který měl všechno pod kontrolou. Sám si zrekonstruoval dům po strýci v malé vesnici u Kolína, pracoval jako projektant a ve volném čase jezdil na kole nebo opravoval staré motorky. Líbilo se mi na něm, jak je samostatný a jak si stojí za svým. Já byla vždycky spíš pečující typ – ráda jsem vařila, starala se o domácnost a měla pocit, že tím dávám lásku najevo.

Naše svatba byla rychlá – Petr chtěl všechno zařídit sám, ale já jsem trvala na tom, že mu pomůžu. „Karolíno, já to zvládnu,“ říkal mi tehdy. „Ale já chci být součástí všeho,“ odpovídala jsem a on nakonec ustoupil. Po svatbě jsem se pustila do role manželky naplno. Každé ráno jsem mu chystala snídani, balila svačinu, připravovala oblečení. Večer jsem mu nosila čaj do postele a připomínala mu, aby si vzal prášky na alergii.

Zpočátku to Petr přijímal s úsměvem. „Ty jsi moje zlatíčko,“ říkal mi a líbal mě na čelo. Jenže časem se něco změnilo. Přestal si sám chystat věci do práce, zapomínal na schůzky s kamarády a když jsem mu jednou nechala doma klíče schválně, abych zjistila, jestli si všimne, volal mi do práce: „Karolíno, kde mám klíče? Nemůžu najít ani peněženku.“

Začala jsem být unavená. Každý den jsem měla pocit, že musím myslet za dva. Moje vlastní práce v knihovně šla stranou – často jsem chodila pozdě nebo unavená, protože doma bylo pořád co dělat. Moje máma mi říkala: „Karolíno, nemůžeš dělat všechno za něj.“ Ale já ji neposlouchala. Myslela jsem si, že takhle má manželství vypadat.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Petr mlčky koukal do talíře. „Co je?“ zeptala jsem se opatrně. „Nic,“ zamumlal. „Petr, takhle to dál nejde,“ vyhrkla jsem najednou. „Jsem unavená. Připadám si spíš jako tvoje máma než manželka.“

Petr zvedl oči a poprvé po dlouhé době v nich bylo něco jako smutek. „Já vím,“ řekl tiše. „Ale já už ani nevím, co mám dělat sám. Všechno děláš ty.“

V tu chvíli mi došlo, co jsem způsobila. Snažila jsem se být dokonalá manželka, ale místo toho jsem Petra připravila o jeho vlastní sílu. A sebe o radost ze vztahu.

Začali jsme se hádat častěji. Petr mi vyčítal, že ho dusím, já jemu zase jeho pasivitu. Jednou večer přišla jeho sestra Lenka na návštěvu a slyšela nás hádat se kvůli tomu, že Petr zapomněl vyzvednout balík na poště. „Karolíno, proč to prostě neuděláš sama?“ vyjel na mě Petr podrážděně. Lenka jen zavrtěla hlavou: „Vy dva byste si měli promluvit s někým odborným.“

Začali jsme chodit na párovou terapii do Kolína k paní doktorce Novotné. Tam jsem poprvé slyšela slova jako spoluzávislost a hranice. Bylo těžké přiznat si, že moje péče není láska, ale kontrola. A že Petr potřebuje zpátky svoji samostatnost.

Začali jsme dělat malé změny – Petr si začal sám chystat věci do práce, já jsem přestala kontrolovat každý jeho krok. Bylo to těžké – několikrát jsme sklouzli zpátky do starých kolejí. Ale pomalu jsme se učili být zase partneři.

Jednou večer jsme seděli na zahradě a Petr mi řekl: „Víš, Karolíno, já tě mám rád takovou, jaká jsi. Ale potřebuju mít pocit, že něco zvládnu i bez tebe.“

A já poprvé po dlouhé době cítila úlevu místo strachu.

Dnes už vím, že láska není o tom dělat všechno za druhého. Je to o důvěře a respektu k tomu druhému i k sobě samé.

Někdy si ale stále kladu otázku: Dá se vůbec napravit vztah, kde jeden druhého dusil přílišnou péčí? Nebo je lepší začít znovu – tentokrát s větším respektem k vlastním hranicím?