Když peníze rozdělují: Příběh z pražského gymnázia

„Tohle už dál nejde, Martine! Naše děti si zaslouží víc než tahle směska!“ ozývá se hlasitě paní Dvořáková na schůzce rodičů v aule pražského gymnázia. Sedím v zadní řadě a cítím, jak mi tuhne krev v žilách. Dívám se na Kláru, která sedí vedle mě, a vidím v jejích očích strach i stud. Vím, že tohle je chvíle, kdy musím něco udělat.

Všechno začalo nenápadně. Klára byla vždycky tichá, ale šikovná holka. Na gymnázium Na Vinohradech se dostala díky tvrdé práci a talentu, ne díky penězům. Já sám mám menší stavební firmu, žijeme si slušně, ale rozhodně nepatříme mezi elitu. Jenže poslední rok se ve škole začaly dít podivné věci. Některé děti dostávaly pozvánky na soukromé akce, jiné ne. Klára mi jednou večer řekla: „Tati, proč mě nepozvali na ten večírek u Novotných? Prý tam byli všichni.“

Snažil jsem se jí vysvětlit, že na tom nezáleží, ale vím, jak děti dokážou být kruté. Postupně jsem si začal všímat, že se kolem školy tvoří dvě skupiny – děti z bohatých rodin a ti ostatní. A pak přišla ta schůzka rodičů.

„Navrhuji, abychom vytvořili speciální třídu pro děti s nadstandardními výsledky a možnostmi,“ pokračuje paní Dvořáková a ostatní přikyvují. „Naše děti potřebují prostředí, kde je nikdo nebude brzdit.“

Zvedám ruku. „A co ostatní děti? Co moje dcera? Ta si nezaslouží stejné šance?“

V místnosti zavládne ticho. Cítím na sobě pohledy. „Pane Novotný,“ ozve se pan Konečný, „vy přece musíte chápat, že některé děti mají jiné možnosti. Je to přirozené.“

„Přirozené?“ opakuji tiše a cítím, jak se mi třesou ruce. „Přirozené je pomáhat těm slabším, ne je odstrkovat.“

Po schůzce mě zastaví několik rodičů. Někteří mi šeptem děkují, jiní mě ignorují. Klára mlčí celou cestu domů.

Doma mě čeká další boj. Moje žena Jana je rozrušená. „Martine, proč ses do toho pletl? Víš, jak to tady chodí. Nechci, aby Klára trpěla kvůli tvému postoji.“

„A co mám dělat? Mlčet? Přihlížet tomu, jak naše dítě odsouvají na okraj?“

Jana se rozpláče. „Já jen nechci přijít o práci kvůli tvým sporům s těmi lidmi. Vždyť víš, že paní Dvořáková je šéfová mého oddělení.“

Cítím se v pasti. Chci chránit rodinu i spravedlnost. Další den ve škole je dusno. Klára mi večer řekne: „Tati, dneska se mnou nikdo nemluvil. Prý jsi trapnej.“

Sedím dlouho do noci a přemýšlím. Mám ustoupit? Mám se omluvit? Ale co by to znamenalo pro Kláru? Pro mě?

Rozhodnu se napsat otevřený dopis vedení školy i rodičům. Popisuji v něm situaci a žádám o férový přístup ke všem dětem bez ohledu na majetek. Dopis se rychle šíří po škole i sociálních sítích.

Reakce jsou bouřlivé. Někteří rodiče mě podporují, jiní mě označují za závistivce a populistu. Klára čelí posměškům i podpoře zároveň. Ve škole vzniká petice proti segregaci – podepisuje ji polovina studentů.

Jednoho dne mě pozve ředitelka školy, paní Hrdličková, na schůzku. „Pane Novotný,“ říká vážně, „váš dopis vyvolal velkou debatu. Musíme najít řešení.“

Navrhuje kompromis: místo oddělených tříd vzniknou společné projekty pro všechny studenty bez rozdílu. Někteří rodiče jsou pobouření a hrozí odchodem ze školy.

Doma je atmosféra napjatá. Jana je stále nervózní z práce a Klára je unavená z neustálého tlaku vrstevníků. Jednou večer mi řekne: „Tati, já už nechci být středem pozornosti. Proč nemůžeme být jako ostatní?“

Objímám ji a říkám: „Protože někdy je potřeba postavit se za správnou věc, i když to bolí.“

Čas plyne a situace ve škole se pomalu uklidňuje. Některé rodiny skutečně odejdou na soukromé školy, ale většina zůstává. Projekty spojují děti napříč sociálními rozdíly a Klára si najde nové kamarády.

Jednoho dne mě zastaví pan Konečný na ulici: „Martine, možná jsem byl příliš tvrdý. Moje dcera říká, že je teď ve třídě lepší atmosféra.“

Usměju se a cítím úlevu i hrdost.

Ale někdy v noci přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebo jsem jen vystavil svou rodinu zbytečným problémům? Co byste udělali vy na mém místě?