Když pravda bolí: Příběh Jany a boj za spravedlnost na českých ulicích

„Stůjte! Občanský průkaz!“ ozvalo se za mnou, když jsem v noci spěchala přes prázdné Karlovo náměstí. Srdce mi bušilo až v krku. Otočila jsem se a uviděla dva policisty, kteří ke mně rychle přistupovali. „Proč mě zastavujete?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet hlas klidný, i když mi v žilách proudil strach.

„Rutinní kontrola,“ odpověděl jeden z nich, vysoký, s přísným pohledem. Druhý jen mlčky sledoval každý můj pohyb. Podala jsem jim občanku a snažila se nedat najevo nervozitu. Věděla jsem, že mám právo vědět důvod kontroly, ale v tu chvíli jsem si připadala malá a bezmocná.

Když mě pustili, šla jsem domů s pocitem ponížení. Doma už čekala máma, která mě hned zpovídala: „Jano, proč jsi přišla tak pozdě? Víš, jaký je dneska svět!“ Místo odpovědi jsem se rozplakala. Máma mě objala, ale já cítila, že jí nemůžu říct pravdu. Vždycky mi říkala, že s policií se nemá zahrávat.

Druhý den jsem o tom vyprávěla kamarádce Lucii. „Tohle se ti stát nemělo! Měla bys to nahlásit,“ rozčilovala se. Jenže já měla strach. Co když mi nikdo neuvěří? Co když si policie najde způsob, jak mi znepříjemnit život? V práci jsem byla nesoustředěná a šéfová si toho všimla. „Jano, jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě. Jen jsem přikývla.

Večer doma jsme měli rodinnou večeři. Táta byl vždycky zásadový a věřil v pořádek. Když jsem mu všechno řekla, rozčílil se: „To je nesmysl! Policie dělá svou práci. Kdybys byla slušná, nic by se nestalo.“ Jeho slova mě bodla do srdce. Cítila jsem se sama proti všem.

Následující dny jsem sledovala zprávy o podobných případech. Na sociálních sítích lidé psali o své bezmoci a strachu. Rozhodla jsem se napsat otevřený dopis na městský úřad. Lucie mi pomáhala s formulací: „Neboj se, Jano. Musíme o tom mluvit.“

Odpověď přišla za týden – krátká a chladná: „Vaše stížnost byla přijata a bude prošetřena.“ Nic víc. Čekání bylo nekonečné. Mezitím jsem čelila posměchu od některých kolegů: „Tak co, Jano, už tě zase někdo kontroloval?“ Smála jsem se s nimi, ale uvnitř mě to ničilo.

Jednoho večera mi volal neznámý hlas: „Měla byste si dávat pozor na to, co říkáte.“ Položila jsem telefon a rozklepala se po celém těle. Máma mě našla sedět na posteli s očima plnýma slz. „Jano, nech to být,“ prosila mě. Ale já už nemohla couvnout.

Začala jsem psát blog o svých zkušenostech a brzy mi začali psát další lidé – studenti, maminky, důchodci – všichni měli podobné zážitky. Najednou jsem nebyla sama. Společně jsme uspořádali setkání na náměstí. Přišlo nás asi třicet. Drželi jsme transparenty: „Chceme spravedlnost!“, „Nebojíme se!“ Policie nás sledovala z povzdálí.

Táta mi doma vyčetl: „Ztrapňuješ rodinu! Co když přijdu o práci kvůli tvým výstřelkům?“ Máma mlčela, jen mi stiskla ruku pod stolem. Bylo to poprvé, co jsem cítila, že mě chápe.

Po několika týdnech přišlo rozhodnutí z úřadu: „Policisté nepochybili.“ Bylo to jako rána do žaludku. Ale tentokrát jsem neplakala. Věděla jsem, že jsme něco začali – že už nejsem jen ta tichá Jana z paneláku na Jižním Městě.

Začali jsme pořádat besedy na školách o občanských právech. Děti se ptaly: „A co když mám strach říct pravdu?“ Odpovídala jsem jim: „Strach je normální. Ale mlčet znamená souhlasit.“

Jednoho dne za mnou přišla Lucie: „Jano, podívej! Náš příběh sdílí stovky lidí.“ Usmála jsem se poprvé po dlouhé době upřímně.

Někdy v noci přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebylo by jednodušší mlčet? Ale pak si vzpomenu na všechny ty tváře lidí, kteří díky mému příběhu našli odvahu promluvit.

Možná jsme ještě nic nezměnili v zákonech, ale změnili jsme něco v sobě. A to je začátek všeho.

Říkám si: Kolik z nás ještě musí zažít bezmoc a strach, než začneme opravdu věřit ve vlastní sílu? Co byste udělali vy na mém místě?