Když pravda bolí: Příběh o zradě, pochybnostech a hledání odpuštění

„To není možné…“ šeptal jsem si pro sebe, zatímco Jana stála v kuchyni a nervózně si mnula ruce. V ruce držela těhotenský test. Dvě čárky. Dvě zatracené čárky, které mi během vteřiny převrátily život naruby. „Martine, já… já nevím, jak se to mohlo stát,“ koktala a já cítil, jak se mi v hrudi rozlévá ledový strach smíšený s hněvem.

„Vždyť víš, že jsem byl na vasektomii! A používali jsme ochranu… Jak je tohle možné?“ vyhrkl jsem a hlas se mi zlomil. Jana se rozplakala. „Já přísahám, že jsem ti nikdy nebyla nevěrná! Možná ta vasektomie prostě selhala…“

V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám křičet, nebo utéct. V hlavě mi vířily myšlenky. Vždyť jsem byl rozhodnutý – žádné děti. Nikdy. Po vasektomii jsem měl pocit jistoty. A teď? Teď se mi celý život rozpadal na kousky.

Dny plynuly v mlze. Jana byla uzavřená do sebe, já se jí vyhýbal. V práci jsem nebyl schopný se soustředit. Kolega Tomáš si všiml mého stavu: „Hele, Martine, co se děje? Jsi jak tělo bez duše.“

„Jana je těhotná,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. Tomáš zvedl obočí: „A to je špatně?“

„Já… já byl na vasektomii,“ zašeptal jsem a Tomáš jen tiše hvízdl.

Začaly hádky. „Myslíš si, že bych tě podvedla? Po tolika letech?“ křičela Jana jednoho večera. „A co mám asi tak myslet?!“ vrátil jsem jí to zpátky. „Vždyť to není možné! To dítě nemůže být moje!“

Jana se rozplakala a utekla do ložnice. Seděl jsem v kuchyni a zíral do prázdna. V hlavě mi běžely všechny ty roky společného života – naše první rande na Petříně, společné dovolené v Krkonoších, večery u televize… A teď tohle.

Začal jsem pátrat po informacích. Selhání vasektomie je prý možné, ale vzácné. Ale proč právě nám? Proč právě teď? Začal jsem Janě nedůvěřovat. Každá její zpráva, každý telefonát mi připadal podezřelý.

Jednoho dne přišla domů později než obvykle. „Byla jsem u doktora,“ řekla tiše. „Všechno je v pořádku.“

„A byl jsi tam sama?“ zeptal jsem se podezřívavě.

Jana na mě vytřeštila oči: „Co to má znamenat? Už mi vůbec nevěříš?“

Mlčel jsem. Mezi námi narůstala zeď mlčení a nedůvěry.

Začali jsme spát odděleně. Večer jsem slyšel Janu plakat za zavřenými dveřmi ložnice. Mně ale bylo všechno jedno. V práci jsem trávil čím dál víc času, jen abych nemusel domů.

Jednou večer mi zavolala moje sestra Lucie: „Martine, co se děje? Máma říkala, že jsi poslední dobou divný.“

Všechno jsem jí řekl. Lucie chvíli mlčela a pak řekla: „Hele, udělej si test otcovství. Aspoň budeš mít jistotu.“

Ta myšlenka mě pronásledovala několik dní. Nakonec jsem to Janě navrhl.

„Takže mi opravdu nevěříš,“ řekla tiše a v očích měla slzy.

„Potřebuju vědět pravdu,“ odpověděl jsem tvrdě.

Souhlasila. Čekání na výsledky bylo nekonečné. Každý den byl jako rok. Když konečně přišla obálka z laboratoře, ruce se mi třásly.

Výsledek: Nejsem otcem dítěte.

Zhroutil jsem se na zem a brečel jako malý kluk. Jana stála nade mnou a plakala taky.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se zlomeným hlasem.

Jana dlouho mlčela. Nakonec přiznala: „Byl to jen jeden večer… Byla jsem opilá po firemním večírku… Neznamenalo to nic…“

V tu chvíli jsem cítil jen prázdnotu. Všechno, co jsme spolu budovali, bylo pryč.

Podal jsem žádost o rozvod. Rodiče byli v šoku, sestra mě podporovala. Kamarádi měli různé názory – někdo mě litoval, někdo říkal, že bych měl Janě odpustit kvůli jednomu selhání.

Ale já nemohl. Nedokázal jsem žít s někým, komu už nevěřím.

Teď sedím ve svém novém bytě na Žižkově a přemýšlím nad tím vším. Bylo správné odejít? Měl bych Janě odpustit? Nebo je důvěra jednou provždy pryč?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec něco takového odpustit?