Když rodiče odejdou: Prosba manželky, která zůstala nevyslyšena

„Proč to pořád řešíš, Lenko? Řekl jsem ti už tisíckrát, že s nimi nechci mít nic společného!“ Petr zabouchl dveře ložnice tak silně, až se mi rozklepaly ruce. V kuchyni zůstalo ticho, jen lednice tiše bzučela a já zírala na svatební fotku na lednici. Byla na ní jen moje rodina a naši přátelé. Petr tam stál vedle mě, ale jeho rodiče chyběli. Chyběli tam od začátku.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem poprvé slyšela jeho matku v telefonu. „Petře, prosím tě, ozvi se nám aspoň jednou za čas,“ zněl její hlas naléhavě a unaveně. Petr jen protočil oči a zavěsil. Tehdy jsem ještě nevěděla, co všechno se mezi nimi stalo. Myslela jsem si, že je to jen nějaká hádka, která přejde. Ale roky plynuly a propast mezi nimi se jen prohlubovala.

Petr vyrůstal v malém paneláku na Jižním Městě. Jeho otec pracoval jako řidič tramvaje a matka byla učitelka v mateřské školce. Vždycky mi říkal, že doma bylo dusno. Otec pil a matka mlčela. Když Petr v osmnácti odešel na vysokou do Brna, už se nikdy nevrátil domů na déle než pár hodin. „Nechci být jako oni,“ říkal mi často. „Nechci žít ve lži.“

Když jsme plánovali svatbu, navrhla jsem, že bychom mohli pozvat i jeho rodiče. „Lenko, prosím tě, neotvírej to zase,“ řekl tehdy tiše a díval se do stolu. „Nevíš, co všechno mi udělali.“

Ale já jsem to chtěla pochopit. Chtěla jsem vědět, proč je tak tvrdý. Jednou večer, když jsme seděli u vína, mi vyprávěl o tom, jak ho otec bil kvůli špatným známkám a jak matka vždycky jen stála opodál a dívala se jinam. „Nikdy mě nebránila,“ řekl Petr a v očích měl slzy. „Nikdy.“

Svatba proběhla bez nich. Moje máma se mě ptala: „A kde jsou Petrovi rodiče?“ Jen jsem pokrčila rameny a usmála se. Všichni to přešli mlčením.

Roky plynuly. Koupili jsme byt v Modřanech, narodila se nám dcera Klárka. Petr byl skvělý táta – trpělivý, laskavý, nikdy na ni nezvýšil hlas. Ale pokaždé, když jsem navrhla, že bychom mohli jet za jeho rodiči na návštěvu, změnil téma nebo odešel z místnosti.

Jednoho dne mi zavolala jeho sestra Jana. „Lenko, táta je v nemocnici. Má rakovinu slinivky. Moc času už asi nemá.“ Seděla jsem v kuchyni a nevěděla, co říct. Když přišel Petr domů, podala jsem mu telefon a řekla: „Volala Jana.“

Petr zbledl. „Co chtěla?“

„Tvůj táta je nemocný… prý je to vážné.“

Chvíli mlčel a pak jen řekl: „To mě nezajímá.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o tom, co bych dělala já na jeho místě. Vždyť rodina je to nejdůležitější… Nebo ne? Ráno jsem mu udělala kávu a sedla si naproti němu.

„Petře… prosím tě… Nechceš ho aspoň jednou navštívit? Kvůli sobě? Kvůli Klárce? Ať má aspoň nějakou vzpomínku na dědu…“

Petr se na mě podíval s takovou bolestí v očích, že jsem radši sklopila zrak.

„Ty tomu nerozumíš,“ řekl tiše. „Nikdy jsi nezažila to, co já.“

„Možná ne… Ale vím jedno – až tu jednou nebudou, bude pozdě něco změnit.“

Petr odešel do práce bez rozloučení.

Další týdny byly napjaté. Klárka se ptala: „Mami, proč nemám dědu jako ostatní děti?“ Nevěděla jsem, co jí říct.

Jednoho večera přišla Jana k nám domů. Byla uplakaná a unavená.

„Lenko… můžeš s Petrem promluvit? Táta pořád volá jeho jméno… Je to hrozný.“

Petr seděl v obýváku a díval se do prázdna.

„Petře… prosím tě…“ začala Jana.

„Nechci to slyšet,“ přerušil ji.

Jana se rozplakala: „On umírá! Chce tě vidět! Co když už nebude šance?!“

Petr jen zavrtěl hlavou.

Po jejím odchodu jsem seděla vedle něj a držela ho za ruku.

„Petře… někdy je odpuštění víc pro nás než pro ty druhé…“

Mlčel dlouho do noci.

Za pár dní přišla zpráva – jeho otec zemřel.

Petr seděl u stolu a díval se na starou fotku z dětství. Poprvé po letech plakal.

„Měl jsem tam jít?“ zeptal se mě tiše.

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Teď je ticho ještě hlubší než dřív. Klárka si kreslí obrázek dědy, kterého nikdy nepoznala.

Někdy přemýšlím – kolik bolesti si neseme z dětství? A kolik z ní předáme dál svým dětem? Může člověk opravdu odpustit minulosti? Co byste udělali vy na mém místě?