Když rodina není oporou: Příběh jedné švagrové a ztracené důvěry

„Proč zrovna já? Proč vždycky já?“ ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem stála v kuchyni u dřezu a snažila se ignorovat hluk a smích, který se linul z obýváku. Byla sobota odpoledne, rodinná oslava narozenin mé tchyně v plném proudu. Dům byl plný lidí, děti pobíhaly všude kolem, dospělí posedávali u stolu, popíjeli kávu a řešili běžné starosti. Já jsem měla pocit, že jsem tu jen proto, abych sloužila.

Najednou se za mnou ozval hlas mé švagrové Jany. „Martino, mohla bys na chvíli pohlídat Aničku? Potřebuju si něco zařídit.“ Její tón byl naléhavý, ale zároveň samozřejmý, jako by to byla má povinnost. Podívala jsem se na ni a snažila se zachovat klid. „Jano, promiň, ale mám teď dost práce s naším Matýskem. Navíc bych ráda taky chvíli poseděla s ostatními.“

Jana protočila oči a hlasitě si povzdechla. „No jasně, ty máš vždycky nějakou výmluvu. Všichni ostatní mají víc dětí než ty a zvládají to! To je neuvěřitelné.“ Její slova byla dost hlasitá na to, aby je slyšeli i ostatní v místnosti. Několik hlav se otočilo naším směrem. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem.

„Jano, není fér to takhle říkat,“ ozvala jsem se tiše, ale ona už byla v ráži. „Vždyť ty nikdy s ničím nepomůžeš! Vždycky se jen vymlouváš na Matýska nebo na práci. My ostatní si musíme pomáhat navzájem, ale ty jsi vždycky mimo.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všichni na mě koukali – někteří soucitně, jiní s pobavením nebo dokonce s odsudkem. Můj manžel Petr seděl u stolu a tvářil se rozpačitě. Neřekl ani slovo. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem Janě pomohla – když byla nemocná a já jí vařila polévku, když potřebovala vyzvednout Aničku ze školky nebo když jsem jí půjčila peníze na opravu auta. Nikdy jsem to nepočítala, nikdy jsem to nebrala jako povinnost. Ale teď mi to všechno přišlo líto.

„Martino, tak co? Pomůžeš mi nebo ne?“ Jana stála přede mnou s rukama v bok a čekala na odpověď. Všichni čekali.

„Ne, Jano,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala. „Dneska ne.“

Nastalo trapné ticho. Jana se ušklíbla a teatrálně protočila oči. „No vidíte to všichni? To je přesně ono! Když člověk něco potřebuje, Martinu nezajímají ani vlastní příbuzní.“

Tchyně se snažila situaci zachránit: „Ale Janičko, nech Martinu být. Každý má právo říct ne.“ Ale Jana už byla uražená a odešla do vedlejšího pokoje.

Zůstala jsem stát v kuchyni a cítila slzy v očích. Petr ke mně přišel a tiše řekl: „Promiň… nevěděl jsem, že to takhle vyhrotí.“

„To není tvoje vina,“ odpověděla jsem mu a snažila se uklidnit. Ale uvnitř mě to bolelo. Proč mám pocit, že musím pořád něco dokazovat? Proč je moje hodnota v rodině měřená tím, kolik toho zvládnu pro ostatní?

Oslava pokračovala dál, ale pro mě už byla zkažená. Sledovala jsem ostatní ženy – některé opravdu zvládaly čtyři děti najednou a ještě stíhaly péct koláče a bavit hosty. Ale já nejsem jako ony. Mám jen jedno dítě a někdy mám pocit, že i to je nad moje síly.

Večer jsme odjížděli domů v tichu. Matýsek usnul v autosedačce a Petr řídil mlčky. Po chvíli se mě zeptal: „Mrzí tě to moc?“

„Mrzí,“ přiznala jsem popravdě. „Ale víc mě mrzí, že jsi mě nepodpořil.“

Petr se zamračil: „Já… nevěděl jsem co říct. Nechtěl jsem dělat ještě větší scénu.“

„Někdy je horší mlčet,“ odpověděla jsem tiše.

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno může být člověk vyloučený z kolektivu jen proto, že si dovolí říct ne. Jak často ženy v rodinách nesou tíhu očekávání – že budou vždy ochotné pomoci, že budou obětavé a nikdy si nestěžují.

Druhý den mi přišla zpráva od Jany: „Doufám, že jsi spokojená. Díky tobě jsem si nemohla nic zařídit.“ Neodpověděla jsem jí. Neměla jsem sílu vysvětlovat jí znovu své důvody.

Celý týden jsem o tom přemýšlela. Mám právo říct ne? Mám právo chránit svůj čas a energii? Nebo bych měla být vždy připravená pomoci jen proto, že jsme rodina?

Možná nejsem dokonalá švagrová ani dokonalá matka. Ale chci být aspoň upřímná sama k sobě.

A tak se ptám: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Máme právo chránit své vlastní potřeby i před rodinou? Co byste udělali vy na mém místě?