Když rodina praská ve švech: Příběh o bratrově ženě, která odmítla pečovat o babičku

„Tohle už dál nejde, Honzo! Já tu nejsem žádná služka!“ Luciin hlas se rozléhal kuchyní a já ztuhla ve dveřích. Byla jsem u bratra na návštěvě, abych mu pomohla s babičkou, která po mrtvici potřebovala každodenní péči. Lucie stála u dřezu, ruce v bok, a můj bratr Honza seděl u stolu s hlavou v dlaních.

„Lucie, prosím tě, je to jen pár dní v týdnu. Jana nám pomáhá, ale nemůže tu být pořád,“ snažil se Honza tiše.

„A proč bych měla já? Tvoje rodina, tvoje starost! Já mám taky práci a svůj život!“ odsekla Lucie a práskla sklenicí do dřezu tak silně, až to zadunělo.

Zůstala jsem stát na prahu a cítila, jak mi hoří tváře. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Když naši rodiče pomohli mně a mému manželovi koupit byt v Modřanech, přišlo mi to spravedlivé – babička totiž odkázala svůj dům Honzovi. Jenže od chvíle, kdy si Honza přivedl Lucii, všechno se změnilo.

Lucie byla krásná, sebevědomá a zpočátku i milá. Ale jakmile se nastěhovala do babiččina domu, začala být čím dál víc odtažitá. Nejprve jen odmítala vařit nebo uklízet – prý není služka. Pak ale začala ignorovat i babičku. Přitom babička byla vždycky laskavá, i když teď už skoro nemluvila a většinu času jen seděla u okna.

Jednou večer jsem přišla neohlášeně a našla babičku samotnou v kuchyni. Lucie byla pryč a Honza ještě v práci. Babička měla mokré kalhoty a třásla se zimou. Když jsem jí pomáhala převléct, rozplakala se jako malé dítě. V tu chvíli jsem cítila vztek i bezmoc zároveň.

Doma jsem o tom mluvila s manželem Petrem. „Tohle není normální,“ řekl mi. „Měla bys to řešit s Honzou.“

Ale jak? Vždyť je to jeho žena! A přece nemůžu jen tak přihlížet, jak babička trpí.

Začala jsem do domu jezdit častěji. Lucie mě začala ignorovat úplně. Jednou jsem ji slyšela telefonovat s kamarádkou: „Já už toho mám dost! Ta jeho sestra si myslí, že mi bude poroučet…“

Napětí mezi námi rostlo. Honza byl mezi dvěma mlýnskými kameny – miloval Lucii, ale věděl, že babička potřebuje péči. Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a já už to nevydržela.

„Lucie, proč nechceš pomoct s babičkou? Vždyť je to jen pár hodin denně…“

Lucie se na mě podívala s ledovým klidem: „Protože nejsem zdravotní sestra. A hlavně – já jsem si těžký život nevybrala. To vy jste si rozdělili dědictví takhle.“

Honza zbledl. „To není fér…“ začal.

„Ale je!“ skočila mu do řeči Lucie. „Vy jste dostali byt od rodičů! My máme jen starý barák a nemocnou bábu!“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o péči nebo domácnost. Šlo o křivdu, kterou Lucie cítila kvůli dědictví. Jenže místo aby hledala řešení, rozhodla se mstít na bezbranné stařence.

Začaly hádky. Rodiče se snažili zasahovat, ale Lucie byla neústupná. Jednou dokonce navrhla, že babičku dají do domova důchodců.

„To nedovolím!“ vykřikla jsem tehdy a rozplakala se.

Honza byl zoufalý. „Jano, já už nevím… Lucie mi vyhrožuje rozvodem.“

Začala jsem pochybovat o všem – o rodině, o spravedlnosti i o sobě samotné. Každý den jsem přemýšlela, jestli jsme udělali chybu už tehdy při dělení majetku.

Jednou v noci mi volal Honza: „Jano, babička spadla… Lucie ji nechala samotnou.“

Běžela jsem k nim v pyžamu přes půl města. Babička ležela na zemi a plakala bolestí. Zavolali jsme sanitku.

V nemocnici mi lékař řekl: „Je podvyživená a zanedbaná.“

To byl zlomový okamžik. S rodiči jsme podali návrh na omezení svéprávnosti a převzali péči o babičku sami. Honza byl zlomený – jeho manželství se rozpadlo.

Dnes žije babička u nás doma. Péče je náročná, ale nikdy bych ji nevyměnila za klidné svědomí.

Někdy v noci sedím u její postele a ptám se sama sebe: Proč je někdy rodina tím největším bojištěm? A kde je hranice mezi spravedlností a sebeláskou?