Když rodina praskne: Příběh o zradě, majetku a mateřské lásce

„Musíš mi to všechno podepsat! Proč jsi jí věřila? Ona tě chce okrást!“ Martinův hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Byla už tma, v domě ticho, jen v dětském pokoji tiše oddychovala malá Anička. Ruce se mi třásly, když jsem nalévala horkou vodu do konvice. Nikdy bych nevěřila, že se můj vlastní syn na mě jednou podívá s takovou nenávistí.

Ještě před rokem jsme byli úplně jiná rodina. Já, můj muž Petr, Martin a Anička. Smáli jsme se u stolu, chodili na procházky do lesa za městem, v létě jezdili na chalupu do Orlických hor. Jenže pak přišel ten telefonát. Petr mi oznámil, že už nikdy nepřijde domů. Prý se zamiloval do jiné ženy. Věděla jsem, že něco není v pořádku – pozdní návraty, tajné zprávy v mobilu, odtažitost. Ale když to přišlo, stejně mě to zasáhlo jako rána pěstí.

Martin byl vždycky Petrův oblíbenec. Všechno spolu dělali – fotbal, rybaření, dokonce i pivo si spolu občas dali. Když Petr odešel, Martin se změnil. Přestal se mnou mluvit, začal být podrážděný a uzavřený. Všechno jsem sváděla na pubertu a bolest z rozvodu. Jenže pak se začaly dít zvláštní věci.

Jednoho dne mi přišel dopis od advokátky. Petr požadoval rozdělení majetku – dům, auto, chalupa, dokonce i starý klavír po babičce. Byla jsem v šoku. Všechno jsme budovali společně, každý kámen v domě jsem znala. Ale nejvíc mě bolelo, že Martin stál na jeho straně.

„Mami, táta má pravdu. Ty bys to všechno sama nezvládla,“ řekl mi jednou večer u večeře a ani se na mě nepodíval.

„Martine, já jsem tvoje máma! Proč mi nevěříš?“ ptala jsem se zoufale.

„Protože jsi slabá! Táta říká, že tě někdo manipuluje. Ta tvoje kamarádka Jana ti jenom lže!“

Jana byla moje jediná opora. Znaly jsme se od školy a když Petr odešel, byla tu pro mě ve dne v noci. Pomáhala mi s Aničkou, radila s právníky, dokonce mi půjčila peníze na advokáta. Martin ji ale nenáviděl.

Jednou večer jsem slyšela jeho rozhovor s Petrem po telefonu:

„Tati, ona chce všechno převést na sebe! Jana jí radí, jak tě obejít! Musíme něco udělat.“

Srdce mi bušilo až v krku. Nechápala jsem, kde se v mém synovi bere tolik zloby.

Pak přišel ten osudný večer. Anička už spala a já si chtěla udělat čaj. Martin vtrhl do kuchyně s papíry v ruce.

„Podepiš to! Hned! Jinak tě nahlásím policii za podvod!“

„Co to je?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Převod domu na tátu. On ti nechá chalupu a auto.“

„Martine, proč to děláš? To je náš domov! Tady jsi vyrůstal!“

„Mně je to jedno! Já už tu stejně nechci být!“

Slzy mi tekly po tváři. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – jak jsem ho učila jezdit na kole, jak jsme spolu pekli vánočku, jak mě objímal po vysvědčení. Teď přede mnou stál cizí člověk.

Zavolala jsem Janě. Přijela během deseti minut.

„Martine, co to děláš? Tvoje máma tě miluje,“ řekla mu tiše.

„Ty do toho nemluv! Ty za to můžeš!“ křičel Martin a práskl dveřmi.

Seděla jsem v kuchyni s Janou a brečela do hrnku s čajem.

„Co mám dělat? Ztratila jsem manžela i syna…“ vzlykala jsem.

Jana mě objala: „Musíš vydržet. Martin je zmatený a ovlivněný otcem. Jednou pochopí.“

Ale já si nebyla jistá. Další týdny byly peklo. Martin mi přestal odpovídat na zprávy, nevracel se domů. Petr mi posílal výhružné e-maily a advokátka mi doporučila podat návrh na předběžné opatření kvůli majetku.

Anička byla jediný důvod, proč jsem ráno vstávala z postele. Každý večer se ke mně tulila: „Maminko, kdy přijde Martin?“

Nevěděla jsem, co jí odpovědět.

Jednou jsem potkala Martina před školou. Stál tam s otcem a jeho novou přítelkyní Lenkou – mladou blondýnkou s drahou kabelkou.

„Martine…“ začala jsem opatrně.

Otočil se ke mně zády: „Nemám čas.“

Petr se jen ušklíbl: „Vidíš? Měla bys být rozumná.“

Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen stála a dívala se za nimi.

Doma mě čekal další dopis od soudu – předběžné opatření zamítnuto. Musela jsem začít prodávat věci z domu, abych měla na právníka i jídlo pro Aničku.

Jana mi pomáhala jak mohla: „Neboj se, zvládneš to.“

Ale já si připadala jako troska.

Jednoho dne přišel Martin domů nečekaně brzy. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel.

„Mami… promiň,“ zašeptal nakonec.

Podívala jsem se na něj – oči měl zarudlé od pláče.

„Táta… on mě nutí říkat věci, které nechci. Já už nevím, komu mám věřit.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Nevím, jak to všechno dopadne. Možná přijdeme o dům, možná už nikdy nebudeme rodina jako dřív. Ale jedno vím jistě – nikdy nepřestanu bojovat za své děti.

Někdy si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi láskou a zradou? A jak dlouho může člověk vydržet bojovat o vlastní rodinu?