Když se domov stane cizím místem: Příběh matky mezi dvěma rodinami
„Marie, prosím tě, můžeš už konečně přestat uklízet tu kuchyň? Já mám svůj systém!“ ozvala se z obýváku Lucie, moje snacha, s hlasem napjatým jako struna. Stála jsem u dřezu s rukama ponořenýma v teplé vodě a v očích mě pálily slzy. Ne proto, že bych něco udělala špatně, ale proto, že jsem se tu už dlouho necítila doma. Po smrti mého manžela Karla jsem neměla kam jít. Syn Petr mi nabídl, abych bydlela s nimi v jejich bytě na Jižním Městě. Myslela jsem si, že budu užitečná – pomůžu s vařením, pohlídám malého Tomáška, když budou v práci. Ale od prvního dne jsem cítila, že Lucie mě tu nechce.
„Promiň, Lucie, chtěla jsem jen umýt hrnce,“ odpověděla jsem tiše a snažila se skrýt třes v hlase. Petr seděl u počítače a dělal, že nic neslyší. Tomášek si hrál na koberci s autíčky a občas po mně hodil pohledem, jako by cítil napětí ve vzduchu.
Večer jsem ležela na rozkládací pohovce v obýváku a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždycky jsem své děti milovala nade vše. S Karlem jsme je vychovávali bez křiku, bez trestů – chtěli jsme jim dát všechno, co jsme sami neměli. Vzpomínám si, jak jsme šetřili na jejich studia, jak jsme je podporovali v každém rozhodnutí. A teď? Teď jsem byla přítěží.
Další den ráno jsem zaslechla Lucii, jak telefonuje své matce: „Já už to s tou Marií fakt nedávám. Pořád mi něco přerovnává, vaří jídla, co nikdo nechce jíst… Petr je zticha, ale já už to dlouho nevydržím.“
To byla poslední kapka. Ještě ten den jsem si sbalila pár věcí do tašky a zavolala své dceři Janě do Vršovic. „Janičko, můžu u tebe pár dní zůstat? Potřebuju si odpočinout.“
Chvíli bylo ticho. „No… mami… víš, máme tu s Martinem málo místa a oba pracujeme z domova… Ale když musíš…“
Přijela jsem tramvají číslo 22 a vystoupila na Náměstí Míru. Jana mě přivítala ve dveřích s úsměvem, ale její oči byly unavené. Byt byl malý – garsonka s rozkládacím gaučem a kuchyňským koutem. Martin seděl u notebooku a jen kývl hlavou.
První večer byl rozpačitý. Jana mi nabídla čaj a snažila se být milá, ale cítila jsem napětí ve vzduchu. „Mami, prosím tě, můžeš být ráno potichu? Martin má důležitý call už v osm.“
Snažila jsem se být neviditelná. Ráno jsem vstávala brzy a šla na procházku do parku. Seděla jsem na lavičce a dívala se na lidi kolem – maminky s kočárky, důchodce krmící holuby. Přemýšlela jsem o tom, kde je moje místo. Doma už nejsem vítaná. U dcery taky ne.
Jednou večer jsme seděly s Janou u stolu a ona najednou vybuchla: „Mami, já tě mám ráda, ale nemůžu ti pořád dělat společnost! Mám práci, mám svůj život! Proč jsi vlastně odešla od Petra?“
Slzy mi vyhrkly do očí. „Janičko… já už tam nemohla být. Lucie mě nesnáší…“
Jana si povzdechla: „To je těžký… Ale víš co? Možná by sis měla najít něco svého. Nějaký klub seniorů nebo tak… Nemůžeš pořád žít jen pro nás.“
Ta slova mě bodla do srdce. Celý život jsem žila pro děti – teď mám žít pro sebe? Co to vůbec znamená?
Další dny byly tiché a chladné. Martin byl podrážděný z mé přítomnosti, Jana unavená z práce i ze mě. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě.
Jednoho odpoledne jsem šla do knihovny na Vinohradech a náhodou narazila na paní Alenu z našeho starého domu. „Marie! Co tu děláš?“ zeptala se překvapeně.
Všechno jsem jí vyprávěla – o Lucii, o Janě, o tom pocitu zbytečnosti.
Alena mě pohladila po ruce: „Víš co? Přijď k nám do klubu seniorů na Děkanku. Hrajeme tam karty, chodíme na výlety… Není to žádná ostuda začít znova.“
Doma jsem dlouho přemýšlela nad jejími slovy. Možná má pravdu. Možná je čas najít nový smysl života.
Večer jsem sbalila tašku a řekla Janě: „Děkuju ti za všechno. Zkusím to u Aleny v klubu.“
Objala mě a poprvé za dlouhou dobu jsme obě plakaly.
Teď sedím v parku a píšu tyto řádky. Přemýšlím: Kde je vlastně domov? Je to místo nebo lidé? A kdy přijde čas začít žít pro sebe?
Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo čekat lásku a přijetí od svých dětí? Nebo bychom měli hledat štěstí jinde?