Když se domov změní v bitevní pole: Příběh dvou sester a jedné hranice

„Tohle je už moc, Halino! To je moje kuchyně, můj byt!“ vyhrkla jsem, když jsem našla svou sestru, jak přestavuje poličky a vyhazuje moje oblíbené hrnky. Její pohled byl ledový. „No tak, Jano, vždyť to tu bylo celé rozházené. Jen ti pomáhám.“

Stála jsem uprostřed svého vlastního bytu v Nuslích a cítila se jako cizinec. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu muset bojovat o vlastní prostor s vlastní sestrou, vysmála bych se mu. Halina byla vždycky moje nejlepší kamarádka. Jako děti jsme spolu sdílely pokoj v paneláku na Proseku, šeptaly si do noci o klucích a snily o tom, jak jednou budeme mít každá svůj byt a budeme se navštěvovat na kávu.

Jenže život je jiný. Halina přišla o práci v Plzni a rozvedla se. Zavolala mi jednoho večera v slzách: „Jani, můžu na chvíli k tobě? Nechci být sama.“ Samozřejmě jsem řekla ano. Přijela s jedním kufrem a dvěma taškami. První týdny byly skoro jako dřív – povídaly jsme si dlouho do noci, vařily spolu bramboráky a smály se nad starými fotkami.

Jenže pak se něco změnilo. Halina začala přebírat iniciativu. „Takhle bys měla mít uspořádanou lednici,“ řekla mi jednou ráno a vyházela mi všechny jogurty s prošlou lhůtou. „Tady je moc prachu,“ poznamenala jindy a začala luxovat v neděli v osm ráno. Nejhorší bylo, když začala zvát své kamarádky bez ptaní. Jednou jsem přišla domů a v obýváku seděla parta lidí, které jsem nikdy neviděla.

„Halino, tohle není hotel,“ snažila jsem se jí vysvětlit. Ona jen mávla rukou: „Jani, trochu společenského života ti neuškodí.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním bytě. Moje věci mizely z poliček, moje oblíbená deka byla najednou „příliš stará“ a skončila v pytli na charitu. Když jsem si chtěla večer pustit film, Halina už měla obsazenou televizi s nějakým svým seriálem.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Zavolala mi máma: „Jak to jde s Halinou?“ Nechtěla jsem jí říct pravdu. Vždycky byla Halina ta silnější, ta průbojná. Já byla ta hodná, co ustupuje.

Ale pak přišla ta scéna s kuchyní. „Halino, já už takhle nemůžu dál,“ řekla jsem tiše. „Mám pocit, že tu už nejsem doma.“

Halina se na mě podívala s nepochopením: „Vždyť jsi říkala, že tu můžu být, jak dlouho budu potřebovat.“

„Ano, ale ne za cenu toho, že ztratím sama sebe,“ odpověděla jsem.

Následující dny byly napjaté. Halina chodila po bytě jako duch, nemluvila se mnou. Já se snažila najít odvahu jí říct, že musí odejít. Každý večer jsem si přehrávala v hlavě různé scénáře – co když se urazí? Co když už nikdy nebude chtít mluvit?

Jednou večer přišla Halina domů později než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak řekla: „Víš, Jani… já vlastně nevím, kam bych šla.“

„Máš přece kamarádku Martinu,“ navrhla jsem opatrně.

„Ta má malý byt a dvě děti…“ povzdechla si Halina.

„A co podnájem? Pomůžu ti hledat,“ nabídla jsem.

Halina se rozplakala. „Já… já se bojím být sama.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o pohodlí nebo zvyky. Halina byla zlomená a potřebovala pomoc – ale já už nemohla být její záchranný člun na úkor svého vlastního štěstí.

Další týden jsme spolu hledaly podnájem. Bylo to těžké – ceny v Praze jsou šílené a Halina neměla moc peněz. Nakonec našla malý pokoj v Hostivaři. Pomohla jsem jí s balením věcí a když odcházela, objaly jsme se.

„Promiň mi to všechno,“ zašeptala Halina.

„Já tě mám ráda,“ odpověděla jsem upřímně.

Teď sedím ve svém tichém bytě a přemýšlím: Proč je tak těžké nastavit hranice i těm nejbližším? A kolik toho máme obětovat pro rodinu, než ztratíme sami sebe?