Když se máma stala podnikatelkou: Příběh jedné rodiny v pasti snů

„Tohle už dál nejde, Věro!“ křičel můj manžel Petr přes kuchyňský stůl, zatímco jeho matka, moje tchyně, stála s rukama v bok a v očích jí hořel vzdor. Já seděla mezi nimi, sevřená úzkostí, a v ruce drtila hrnek s vychladlým čajem. Naše dcera Anička se schoulila v koutě a předstírala, že si kreslí, ale dobře jsem viděla, jak jí cukají ramena.

Nikdy bych nevěřila, že se naše rodina ocitne v takové situaci. Věra byla vždycky silná žena – učitelka, která celý život bojovala za druhé. Když odešla do důchodu, těšila se na klidné ráno s kávou na balkoně a na to, že bude konečně péct bábovky pro vnoučata. Jenže po pár měsících začala být neklidná. „Já tady zplesnivím,“ říkala mi u kávy. „Musím něco dělat! Něco velkého!“

A tak přišel nápad na domácí výrobu marmelád. Nejprve to vypadalo nevinně – pár skleniček pro sousedy, pak pro známé z bývalé školy. Ale Věra byla jako uragán. Začala objednávat ovoce ve velkém, nakoupila nové hrnce a zavařovací sklenice. „Tohle bude hit! Česká marmeláda od srdce!“ smála se a my jsme jí fandili. Jenže pak přišla chvíle, kdy potřebovala pomoc.

„Potřebuju vás,“ oznámila nám jednoho večera u večeře. „Petr bude jezdit na trhy, ty, Jano, mi pomůžeš s účetnictvím a Anička bude dělat etikety.“

Bylo to řečeno tak samozřejmě, že jsme ani neprotestovali. Petr měl práci v autoservisu a já jsem učila na poloviční úvazek na základce. Ale Věra byla přesvědčená, že to zvládneme. První týdny jsme se smáli – společné vaření marmelád bylo zábavné, trhy byly dobrodružství. Jenže pak přišly první problémy.

Ovoce zdražilo, trhy nebyly tak výdělečné, jak Věra čekala. Petr začal být podrážděný, protože musel brát volno z práce. Já jsem večer místo odpočinku seděla nad fakturami a snažila se pochopit daňová přiznání. Anička plakala, že nestíhá úkoly do školy.

Jednoho dne mi Petr řekl: „Jano, já už nemůžu. Máma mě tlačí do kouta. Když jí řeknu ne, rozbrečí se nebo mě obviní, že jí ničím sen.“

A tak jsme pokračovali dál – ze setrvačnosti, ze strachu z konfliktu. Věra byla čím dál víc nervózní. „Nikdo mi nepomáhá! Všechno táhnu sama!“ vyčítala nám. Přitom jsme všichni byli na pokraji sil.

Jednoho večera jsem našla Aničku brečet pod peřinou. „Mami, já už nechci dělat ty etikety. Paní učitelka mi řekla, že mám špatné známky.“

Zlomilo mě to. Šla jsem za Petrem a řekla mu: „Musíme si s tvojí mámou promluvit. Tohle už není rodinný projekt. Je to past.“

A tak jsme seděli u stolu – já, Petr a Věra – a poprvé jsme jí řekli pravdu. Že jsme unavení, že máme strach o peníze i o sebe navzájem. Že její sen je pro nás noční můrou.

Věra nejdřív mlčela. Pak začala plakat. „Já jsem vás nikdy nechtěla zničit,“ šeptala. „Jen jsem chtěla mít pocit, že ještě něco znamenám.“

Bylo to poprvé, co jsem ji viděla tak zlomenou.

Dohodli jsme se, že každý bude pomáhat jen tolik, kolik zvládne. Petr přestal jezdit na trhy a já jsem si vzala zpět svůj volný čas na učení i na rodinu. Anička dostala zákaz dělat etikety.

Věra musela přijmout, že její podnikání nebude nikdy velké impérium – ale že může být šťastná i bez toho.

Dnes už je všechno klidnější. Marmelády dělá jen pro radost a my jsme zase rodina.

Někdy si ale říkám: Proč je tak těžké říct ‚ne‘ vlastní rodině? A kolik lidí kolem nás žije cizí sny jen proto, že mají strach zklamat ty, které milují?