Když se minulost vrací: Setkání po čtyřiceti letech na lavičce v Riegrových sadech

„Jano? Jsi to opravdu ty?“ ozvalo se znenadání vedle mě, když jsem sypala poslední drobky vrabcům pod lavičku. Ten hlas byl jako ozvěna dávno zapomenutého léta, kdy jsme s Karlem běhali bosí po mokré trávě a smáli se, že nám nikdy nebude víc než sedmnáct. Otočila jsem se a uviděla ho – šediny mu protkaly vlasy, ale oči měl pořád stejné. Modré, hluboké, trochu smutné.

„Karle?“ vydechla jsem. Srdce mi bušilo jako tehdy, když mi poprvé napsal básničku na lístek od tramvaje.

Usmál se a posadil se vedle mě. „Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím. Vždycky jsem si říkal, co by bylo, kdybychom tehdy neudělali tu hloupost.“

Zasmála jsem se, ale v krku mi zůstalo něco těžkého. „Kterou myslíš? Těch bylo víc než dost.“

Chvíli jsme mlčeli. Vzduch voněl podzimem a starými vzpomínkami. Karel si sundal klobouk a podržel ho v rukou. „Víš, že jsem tě hledal? Po revoluci jsem doufal, že tě někde potkám. Ale pak přišly děti, práce… a člověk si myslí, že má čas.“

Podívala jsem se na něj a najednou jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Já taky myslela, že mám čas. Ale děti už jsou pryč a manžel… no, už spolu spíš jen bydlíme.“

Karel se zhluboka nadechl. „Já jsem vdovcem už deset let. Děti mám v Brně, vidím je jednou za měsíc. A víš co? Pořád si pamatuju tvoje písmo. Ty dopisy… nikdy jsem je nevyhodil.“

Zasmála jsem se skrze slzy. „Já ti je nikdy neposlala. Psala jsem je a schovávala do krabice pod postelí. Myslela jsem, že když je jednou přečtu nahlas, všechno bude jinak.“

Seděli jsme tam dlouho. Lidé kolem nás chodili do práce, psi běhali za míčem a já měla pocit, že svět se na chvíli zastavil.

„Pamatuješ na tu naši hádku u Vltavy?“ zeptal se najednou Karel.

„Jak bych mohla zapomenout? Kvůli tomu jsme se rozešli.“

„Byli jsme mladí a hloupí,“ povzdechl si. „Ale nikdy jsem tě nepřestal mít rád.“

Tohle byla ta věta. Najednou mi bylo zase sedmnáct a chtěla jsem utéct domů, schovat se pod peřinu a psát si do deníčku jeho jméno.

„Karle… já…“ začala jsem, ale nevěděla jsem, co říct. Všechna ta léta mezi námi byla jako řeka, kterou už nejde přebrodit.

„Víš,“ pokračoval tiše, „já vím, že máme každý svůj život. Ale někdy si říkám, jestli jsme si ho nepostavili na špatných základech.“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na svého manžela Pavla – jak poslední roky jen mlčíme u večeře, jak naše dcera Lucie volá jen tehdy, když potřebuje pohlídat děti. Syn Tomáš žije v Ostravě a domů přijede jednou za rok.

„Myslíš, že by to šlo napravit?“ zeptala jsem se tiše.

Karel pokrčil rameny. „Nevím. Ale možná bychom to měli aspoň zkusit.“

V tu chvíli mi zazvonil telefon. Lucie psala zprávu: „Mami, můžeš dneska vyzvednout Adélku ze školky?“ Vždycky něco potřebuje – nikdy se nezeptá, jak se mám.

Karel si všiml mého výrazu. „Rodina?“

Přikývla jsem. „Dcera. Vždycky čeká, že budu k dispozici.“

„A ty? Co chceš ty?“ zeptal se mě přímo.

Ta otázka mě zasáhla jako blesk. Co vlastně chci? Celý život jsem dělala to, co ode mě ostatní čekali – byla jsem vzorná dcera, manželka, matka… Ale kdo je Jana bez všech těch rolí?

„Nevím,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Karel mě vzal za ruku. Jeho dlaň byla teplá a pevná. „Možná je čas to zjistit.“

Seděli jsme tam ještě dlouho. Povídali jsme si o všem možném – o dětech, o práci, o tom, jaké to je stárnout v Praze, kde každý kout připomíná něco z minulosti.

Když jsme se loučili, Karel mi podal malý papírek. „Kdybys chtěla někdy zajít na kávu…“

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na ten papírek. Pavel přišel z práce a beze slova si nalil pivo. Lucie volala znovu – tentokrát chtěla poradit s receptem.

Najednou mi došlo, jak moc jsem sama i mezi svými nejbližšími.

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, co mi Karel řekl – jestli máme právo začít znovu i po tolika letech. Jestli je možné odpustit sobě i druhým za promarněné šance.

Ráno jsem napsala Karlovi zprávu: „Platí ta káva?“

A teď tu sedím s hrníčkem v ruce a ptám se sama sebe: Máme právo hledat štěstí i tehdy, když už jsme dávno dospělí? Nebo bychom měli zůstat tam, kde nás čekají povinnosti a vzpomínky?