Když se příbuzní stanou nepřáteli: Příběh jedné české rodiny

„Tohle je naprosto nepřijatelné, Jano! Myslíte si, že vaše dcera je pro našeho Petra dost dobrá?“ ozvalo se ostře přes stůl. Seděla jsem v obýváku u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Byla to už třetí hádka během jednoho měsíce od svatby naší Kláry s Petrem. Jeho rodiče, paní a pan Novotní, byli od začátku proti nám. Nechápala jsem proč. Vždyť jsme se snažili být milí, vstřícní, nabízeli jsme pomoc i společné chvíle. Ale pokaždé, když jsme se setkali, skončilo to výčitkami a urážkami.

Vzpomínám si na ten den, kdy Klára přišla domů s tím, že ji Petr požádal o ruku. Byla šťastná jako nikdy předtím. „Mami, on je ten pravý! Je laskavý, pozorný, má rád stejnou hudbu jako já a chce velkou rodinu.“ S manželem Tomášem jsme byli nadšení. Konečně někdo, kdo naši dceru miluje a váží si jí. Netušili jsme, že tím začíná naše noční můra.

První setkání s Novotnými bylo rozpačité. Paní Novotná měla upjatý úsměv a pan Novotný se na nás díval skrz prsty. „A čím se vlastně živíte?“ zeptala se mě hned po přivítání. Když jsem odpověděla, že pracuji jako učitelka na základní škole, jen pokrčila rameny: „To musí být těžké, když člověk nemá pořádnou kariéru.“ Tomáš se snažil zachránit situaci vtipem, ale atmosféra byla ledová.

Přes všechny rozpaky jsme doufali, že svatba všechno změní. Klára si přála malou svatbu na statku u nás v Polabí, ale Novotní trvali na luxusním hotelu v centru Prahy. „Naše rodina má určitou úroveň,“ prohlásil pan Novotný. Nakonec jsme ustoupili a svatba byla podle jejich představ. Už tehdy jsem cítila, že ztrácíme kontrolu nad vlastním životem.

Po svatbě začaly drobné narážky přerůstat v otevřené konflikty. Když jsme pozvali mladé na nedělní oběd, Novotní jim naplánovali výlet do Karlových Varů. Když jsme Kláře koupili nový mixér do bytu, paní Novotná jí přinesla drahý robot a před námi poznamenala: „Aspoň něco pořádného.“

Jednoho večera mi Klára volala v slzách: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Petr je mezi vámi všemi roztrhaný. Jeho rodiče mi vyčítají každou návštěvu u vás a říkají, že je to neúcta k nim.“ Srdce mi pukalo bolestí. Vždycky jsem si přála velkou soudržnou rodinu. Místo toho jsem sledovala, jak se naše dcera trápí mezi dvěma světy.

Tomáš byl z celé situace zoufalý: „Jano, musíme to nějak vyřešit. Nemůžeme přece přijít o dceru kvůli jejich pýše.“ Zkoušeli jsme si s Novotnými promluvit jako dospělí lidé. Pozvali jsme je na kávu a otevřeně řekli, že nám záleží na štěstí našich dětí a nechceme žádné spory. Paní Novotná se jen ušklíbla: „To říkáte teď, ale vaše dcera nám Petra odcizuje.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o tom, jak jsme Kláru vychovali. Byla jsem opravdu tak špatná matka? Nebo je chyba v nich? Každý večer jsem usínala s pocitem viny a ráno se budila s úzkostí.

Jednoho dne přišla Klára domů sama. Sedla si ke mně do kuchyně a tiše řekla: „Mami, čekám miminko.“ Místo radosti jsem ucítila strach. Co na to řeknou Novotní? Jak tohle zvládneme? Klára mě objala: „Prosím tě, mami, buď tu pro mě. Já už nemám sílu bojovat.“

Když jsme jim tu novinu oznámili, paní Novotná jen suše poznamenala: „Doufám, že dítě bude mít aspoň Petrovy rysy.“ V tu chvíli jsem pochopila, že některé lidi nezměníte.

Od té doby jsme s Tomášem dělali vše proto, abychom byli Kláře oporou. Pomáhali jsme jí s výbavičkou, chodili s ní na kontroly k lékaři a snažili se jí dodat odvahu. Petr byl stále častěji rozpolcený mezi dvěma rodinami a začal být uzavřený.

Když se malý Matyáš narodil, doufala jsem v nový začátek. Ale Novotní přišli do porodnice s obrovskou kyticí a drahými dárky – a ani jednou se na mě nepodívali. Klára byla vyčerpaná a já měla pocit, že jsme prohráli bitvu o vlastní dítě.

Teď sedím u okna a dívám se na hrajícího Matyáše na zahradě. Přemýšlím, jestli někdy najdeme cestu ke smíření nebo jestli budeme už navždy rozděleni pýchou a nepochopením. Udělali jsme někde chybu? Nebo je prostě některé propasti nemožné překlenout?

Co byste dělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za rodinné vztahy za každou cenu?