Když se rodina rozpadá: Příběh babičky, která nechtěla mlčet
„Proč jsi zase doma tak brzy, Aničko?“ zeptala jsem se, když jsem ji viděla stát ve dveřích s očima sklopenýma k zemi. Bylo teprve půl čtvrté odpoledne a ona měla být ještě ve škole na kroužku keramiky. Mlčela. Položila batoh na zem a beze slova prošla kolem mě do svého pokoje. Slyšela jsem, jak tiše zavřela dveře. V tu chvíli jsem ucítila ten známý tlak na hrudi – něco bylo špatně.
Jmenuji se Božena a letos mi bude sedmdesát. Vždycky jsem byla pyšná na to, jak držíme jako rodina pohromadě. Moje dcera Jana byla vždycky tou zodpovědnou, starší sestra, která všechno zvládla. Mladší syn Petr byl ten věčný smíšek, co nikdy nic nebral vážně. Ale teď… teď mám pocit, že se mi rodina rozpadá před očima.
Začalo to nenápadně. Jana má dvě děti – Aničku a Filipa. Filip je o tři roky mladší než Anička, ale už od malička byl v očích Jany tím „zázračným dítětem“. Vždycky mu všechno prošlo, zatímco Anička musela být ta rozumná, ta, která pomáhá, ta, která nikdy nezlobí. Když Filip rozbil okno míčem, Jana se jen zasmála: „To je kluk!“ Když Anička zapomněla úkol, přišla výčitka: „Jak to, že jsi tak nezodpovědná?“
Dlouho jsem si říkala, že to jsou jen drobnosti. Ale poslední rok se něco změnilo. Anička se začala uzavírat do sebe. Přestala mluvit o škole, přestala chodit ven s kamarádkami. Když jsem se jí ptala, co ji trápí, jen pokrčila rameny. Jana si toho buď nevšimla, nebo nechtěla všimnout.
Jednoho večera jsem seděla s Janou u stolu a opatrně jsem začala: „Janičko, všimla sis, že je Anička poslední dobou nějaká smutná?“ Jana jen mávla rukou: „To je puberta, mami. Všichni tím procházejí.“
Ale já věděla, že to není jen puberta. Viděla jsem ty pohledy plné bolesti, když Filip dostal nový mobil za dobré známky a Anička za stejně dobré výsledky jen poklepání po rameni. Viděla jsem, jak se Anička snaží být slyšet u stolu a Jana ji přeruší: „Počkej, Filip něco říká.“
Jednoho dne jsem zaslechla rozhovor mezi Aničkou a Filipem. „Proč tě máma pořád chválí?“ ptala se Anička tiše. Filip pokrčil rameny: „Nevím. Asi mě má radši.“ Ta slova mě bodla do srdce.
Začala jsem trávit s Aničkou víc času. Chodily jsme spolu na procházky do parku podél Vltavy, pekly jsme bábovku podle starého rodinného receptu. Pomalu mi začala vyprávět o škole, o tom, jak se cítí neviditelná doma. „Babičko,“ řekla jednou večer, „myslíš si, že kdybych nebyla doma já, všiml by si toho někdo?“
To byla ta chvíle, kdy jsem pochopila, že musím něco udělat.
Pokusila jsem se s Janou mluvit znovu. „Jano,“ začala jsem opatrně, „myslím, že Anička potřebuje víc tvé pozornosti. Možná byste mohly spolu něco podniknout jen vy dvě.“ Jana se na mě podívala podrážděně: „Mami, já dělám co můžu! Filip je prostě náročnější a Anička je samostatná. Nech mě to řešit po svém!“
Ale nic se nezměnilo. Naopak – Jana začala být ke mně odtažitější. Přestala mi volat tak často jako dřív. Petr mi jednou řekl: „Mami, nech to být. Každá rodina má svoje problémy.“ Ale já nemohla.
Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Babičko,“ vzlykala mi v náručí, „máma mi řekla, že jsem nevděčná a že bych si měla vzít příklad z Filipa.“ V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu čekat.
Začala jsem uvažovat o tom nejhorším – co když by bylo pro Aničku lepší bydlet u mě? Mám malý byt na Žižkově, ale místo by se našlo. Věděla jsem ale také, že by to znamenalo válku v rodině.
Jednoho večera jsem si zavolala Janu k sobě domů. „Jano,“ začala jsem pevněji než kdy dřív, „musíme si promluvit vážně. Tvoje dcera trpí a ty to nevidíš nebo nechceš vidět. Pokud se něco nezmění, vezmu si Aničku k sobě.“ Jana zbledla: „To nemyslíš vážně! Ty chceš rozbít naši rodinu?“ „Nechci rozbít rodinu,“ odpověděla jsem tiše. „Chci ji zachránit aspoň pro jedno dítě.“ Jana vstala a práskla dveřmi.
Následující týdny byly plné napětí. S Janou jsme spolu nemluvily. Petr mi volal a prosil mě, abych to nedělala tak dramatické. Ale já věděla své.
Jednou večer přišla Anička s kufrem v ruce. „Můžu tu zůstat?“ zeptala se tiše. Objala jsem ji a věděla jsem, že už není cesty zpět.
Dnes je to půl roku od té doby. S Janou jsme spolu mluvily jen párkrát – vždycky chladně a věcně kvůli praktickým věcem kolem školy a lékaře. Anička pomalu rozkvétá – má nové kamarádky ve škole na Žižkově, začala chodit na výtvarku a dokonce se zase směje.
Ale někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen prohloubila rány v naší rodině? Je možné zachránit jedno dítě a přitom neztratit vlastní dceru?
Co byste udělali vy na mém místě? Má babička právo zasáhnout do výchovy své vnučky i za cenu rozbití rodiny?