Když se svědci stali nepřáteli: Můj boj o rodinu během svatby, která všechno změnila

„To snad nemyslíš vážně, Martine!“ vykřikla jsem a sklenička v mé ruce se roztřásla tak, že víno vyšplouchlo na bílý ubrus. Všichni kolem stolu ztichli. Moje máma se na mě podívala s obavami, táta zatnul čelist a Martinův svědek, Petr, se jen ušklíbl. Byla to ta chvíle, kdy jsem poprvé ucítila, že se něco zlomilo.

Byl to můj svatební den. Měla jsem být šťastná, měla jsem zářit. Místo toho jsem stála uprostřed sálu v kulturním domě v malé vesnici u Kolína a cítila, jak se mi hroutí svět. Všechno začalo už ráno, když Martinova sestra Jana přišla pozdě na přípravy a moje maminka jí to vyčetla. „Kdybys byla moje dcera, tak už bys tu dávno byla,“ řekla jí polohlasem, ale dost nahlas na to, aby to slyšeli všichni v kuchyni. Jana se urazila a od té chvíle mezi našimi rodinami viselo napětí.

Snažila jsem se to zachránit. „Mami, nech to být, Jana měla hodně práce,“ šeptala jsem jí do ucha, ale ona jen mávla rukou. „Tohle je tvůj den, neměla bys řešit cizí problémy.“

Jenže problémy nebyly cizí. Byly moje. A s každou další hodinou narůstaly.

Když jsme přijeli ke kostelu, Martinův táta odmítl vystoupit z auta. Prý ho urazilo, že mu můj táta nepodal ruku při příchodu. „To je přece základní slušnost,“ rozčiloval se a Martin mě prosil pohledem, abych něco udělala. „Tati, prosím tě, pojď už dovnitř,“ škemral Martin. Jeho táta nakonec vystoupil, ale tvářil se jako na pohřbu.

Obřad proběhl v tichosti. Nikdo neplakal dojetím, jen Jana tiše vzlykala vzadu v lavici. Po obřadu jsme se přesunuli do sálu a já doufala, že jídlo a víno všechny udobří. Ale místo toho začaly padat jedovaté poznámky.

„To je teda hostina,“ utrousila Martinova máma směrem k mojí babičce. „U nás by bylo aspoň teplé jídlo.“

Babička se nenechala zahanbit: „No jo, někdo si potrpí na knedlíky z prášku.“

Smála jsem se tomu nervózně a snažila se odvést pozornost k dortu. Ale když přišel Petr s přípitkem, všechno vyvrcholilo.

„Chtěl bych připít na nevěstu – a doufám, že bude mít víc štěstí než její rodiče,“ pronesl Petr s úšklebkem. V tu chvíli můj táta vyskočil ze židle: „Co tím myslíš?“

Petr pokrčil rameny: „Jen že rozvod není žádná ostuda.“

Všichni ztuhli. Martin zbledl a já měla pocit, že omdlím. Moje máma začala brečet a babička si odvedla mladší sestru na chodbu.

Martin mě vzal za ruku a odvedl mě ven před sál. „Promiň,“ šeptal mi do vlasů. „Já nevím, co se to děje.“

„Já taky ne,“ odpověděla jsem a cítila slzy v očích. „Chtěla jsem jen hezkou svatbu.“

Vrátili jsme se dovnitř a snažili se tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Rodiny seděly odděleně, nikdo se nebavil napříč stolem. Hudba hrála, ale parket zůstal prázdný.

Po půlnoci přišel další úder. Jana přišla za mnou do šatny: „Víš vůbec, co si o tobě tvoje tchyně myslí? Říká všem, že jsi rozmazlená Pražačka.“

Zamrazilo mě. „A co si myslíš ty?“ zeptala jsem se jí tiše.

Jana pokrčila rameny: „Já tě mám ráda. Ale naši tě nikdy nepřijmou.“

Seděla jsem tam ještě dlouho po jejím odchodu a přemýšlela, jestli má smysl bojovat za rodinu, která mě nechce.

Ráno po svatbě jsme s Martinem seděli v kuchyni u jeho rodičů a jedli studené chlebíčky ze včerejška. Nikdo nemluvil. Martinova máma jen mlčky sbírala talíře a jeho táta koukal z okna.

„Měli bychom si promluvit,“ řekla jsem nakonec tiše.

Martin přikývl: „Já vím.“

Ale nikdo nic neřekl.

Dny po svatbě byly plné ticha a napětí. Moje rodina mě přesvědčovala, abychom se odstěhovali zpátky do Prahy. Martin chtěl zůstat u rodičů na vesnici.

Jednou večer jsem slyšela Martina hádat se s jeho mámou v kuchyni:

„Mami, ona je moje žena! Musíš ji respektovat!“

„Já ji respektuju,“ odpověděla jeho máma ledově. „Ale nikdy nebude patřit do naší rodiny.“

Martin přišel za mnou do ložnice s očima plnýma slz.

„Nevím, co mám dělat,“ řekl zlomeně.

Objala jsem ho a poprvé mě napadlo, jestli jsme neudělali chybu.

Nakonec jsme se rozhodli odejít do Prahy. Bylo to těžké rozhodnutí – opustit všechno známé kvůli naději na nový začátek.

Ale ani tam nás minulost nenechala být. Každá návštěva rodičů byla plná napětí, každé Vánoce znamenaly hádky o tom, kde budeme slavit.

Jednou mi máma řekla: „Možná jste si měli vzít někoho ze stejného kraje.“

A já jí odpověděla: „Láska si nevybírá.“

Dnes jsme s Martinem spolu už pět let. Máme malého syna Tomáška a snažíme se mu dát domov plný lásky – i když naše rodiny spolu stále nemluví.

Někdy večer sedím u jeho postýlky a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Může láska opravdu překonat rodinnou pýchu a staré křivdy? Co byste udělali vy na mém místě?