Když se svět rozpadne: Příběh o samotě a boji matky

„Ivano, už toho bylo dost. Nemůžeš pořád čekat, že ti budeme pomáhat se vším,“ pronesla má matka s ledovým klidem, zatímco jsem v kuchyni zoufale míchala polévku a snažila se nevnímat Matějův kašel z vedlejšího pokoje. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Ještě před rokem jsme se všichni smáli u jednoho stolu, plánovali dovolenou na Šumavě a já věřila, že rodina je pevná jako skála. Teď jsem stála sama, s rukama od cibule a očima plnýma slz.

Matěj, můj jediný syn, měl vždycky tolik energie, že jsem mu sotva stačila. Ale pak přišla ta diagnóza – leukémie. Slovo, které jsem do té doby znala jen z televizních reklam na charitu. Najednou se náš život smrskl na nemocnici v Motole, nekonečné čekání na výsledky a strach, který mi svíral hrdlo každou noc. První týdny jsme měli kolem sebe rodinu – mamka pekla bábovky, táta vozil Matěje na kontroly, sestra Jana mi psala povzbudivé zprávy. Ale jak týdny plynuly a Matějův stav se nelepšil, začali se všichni pomalu vytrácet.

„Ivano, musíš být silná. My taky máme svoje životy,“ řekla mi jednou Jana, když jsem ji prosila, jestli by mohla pohlídat Matěje, abych si mohla aspoň na chvíli lehnout. Její slova mě bodla jako nůž. Můj muž Petr se uzavřel do sebe. Chodil domů pozdě, vymlouval se na práci a když už byl doma, seděl mlčky u televize. Když jsem se ho jednou v noci zeptala, jestli mě ještě miluje, jen pokrčil rameny. „Já už nevím, Ivano. Všechno je to moc těžký.“

Začala jsem se dusit v tichu našeho bytu. Každý den jsem bojovala s Matějovou únavou, horečkami, jeho strachem z jehel a nekonečnými otázkami: „Mami, budu zase běhat? Půjdu do školy?“ Snažila jsem se mu lhát, že všechno bude dobré, ale sama jsem tomu přestávala věřit. V noci jsem seděla na balkoně, kouřila jednu cigaretu za druhou a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Proč se všichni odvrátili právě teď, když jsem je nejvíc potřebovala?

Jednoho dne, když jsem nesla Matějovi čaj, slyšela jsem, jak si šeptá s plyšovým medvědem: „Neboj se, mami mě neopustí.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když mě opustili všichni ostatní, já nesmím opustit jeho. Ale jak dlouho to ještě vydržím? Peníze docházely, Petr mi oznámil, že si našel podnájem a potřebuje čas sám pro sebe. Máma mi přestala volat úplně. Zůstala jsem jen já, Matěj a jeho medvěd.

Jednou večer jsem se zhroutila na podlahu v koupelně. Plakala jsem tak tiše, aby mě Matěj neslyšel. V hlavě mi zněla slova všech těch, kteří mi slibovali, že budou stát při mně. Kde jsou teď? Proč je nemoc tak děsivá, že odhání i ty nejbližší? Druhý den ráno jsem se podívala do zrcadla – oči opuchlé, vlasy slepené potem. Ale musela jsem vstát. Pro Matěje.

Začala jsem hledat pomoc jinde. Našla jsem skupinu maminek na Facebooku, které prožívaly něco podobného. Poprvé po dlouhé době jsem se necítila sama. Sdílely jsme si rady, plakaly spolu po telefonu, smály se nad drobnými vítězstvími – třeba když dítě snědlo aspoň půlku polévky. Jedna z nich, Alena z Ostravy, mi jednou napsala: „Ivano, nejsi špatná máma. Jsi jen unavená. To je rozdíl.“ Její slova mě držela nad vodou.

Matějův stav se zhoršil. Lékaři mi řekli, že potřebuje transplantaci kostní dřeně. Nikdo z rodiny nebyl vhodný dárce. Pamatuju si, jak jsem seděla v nemocniční chodbě a modlila se ke všem svatým, které jsem si vybavila z dětství. Když mi volali, že se našel anonymní dárce, rozbrečela jsem se štěstím. Ale radost byla krátká – Petr mi oznámil, že podává žádost o rozvod. Prý už to nezvládá.

Zůstala jsem sama s Matějem v nemocnici. Každý den jsem mu četla pohádky, i když jsem byla na pokraji sil. Jednou mě oslovila paní z vedlejšího pokoje: „Vy jste ta Ivana, co tu je pořád sama? Máte můj obdiv.“ Poprvé po dlouhé době jsem se usmála. Možná jsem nebyla tak neviditelná, jak jsem si myslela.

Transplantace proběhla a čekali jsme na výsledky. Každý den byl jako věčnost. Když mi lékař oznámil, že Matějova těla přijala dřeň dobře, rozplakala jsem se štěstím i úlevou. Ale věděla jsem, že cesta zpátky do normálního života bude dlouhá a plná překážek.

Dnes už je Matěj doma. Je slabý, ale směje se. Petr posílá alimenty a občas zavolá. Máma mi poslala SMS: „Omlouvám se.“ Nevím, jestli jí dokážu odpustit. Ale vím jedno – když se svět rozpadne, zůstane jen to, co máme v sobě. A já jsem silnější, než jsem si kdy myslela.

Někdy v noci přemýšlím: Proč se lidé bojí bolesti druhých? Proč je tak těžké zůstat, když je nejhůř? Co byste udělali vy?