Když se svět rozpadne: Příběh o samotě a boji matky

„Proč zrovna on? Proč zrovna já?“ šeptám do tmy, zatímco držím Matěje za ruku a jeho drobné prsty se mi v dlani sotva pohnou. V nemocničním pokoji je ticho, jen občasné pípnutí přístrojů připomíná, že čas běží dál. Venku za oknem prší, kapky stékají po skle a já mám pocit, že se celý svět rozplývá v šedé mlze.

Ještě před rokem jsem byla obyčejná žena z malého města u Pardubic. Pracovala jsem jako účetní na poloviční úvazek, abych mohla být co nejvíc s Matějem. Můj muž Petr byl vždycky trochu uzavřený, ale věřila jsem, že nás drží pohromadě láska a společné sny. Jenže pak přišla ta rána – Matěj začal být unavený, bledý, často si stěžoval na bolest nohou. Doktoři dlouho nevěděli, co mu je. Až jednoho dne přišla diagnóza: akutní leukémie.

Pamatuju si ten den do detailu. Seděli jsme s Petrem v ordinaci, doktor mluvil klidně, ale jeho slova mi zněla jako vzdálený hrom. Petr mlčel, díval se do země. Já se ptala na všechno – jaká je šance na uzdravení, co nás čeká, co můžeme dělat. Odpovědi byly nejasné, plné podmínek a nejistoty.

Od té chvíle se všechno změnilo. Petr začal trávit víc času v práci, domů chodil pozdě a unavený. Když jsem ho prosila, aby mi pomohl s Matějem nebo aspoň promluvil s lékaři, jen mávl rukou: „Stejně s tím nic neuděláme.“ Jeho lhostejnost mě bolela víc než samotná nemoc našeho syna.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku studeného čaje. Matěj spal po chemoterapii a já už neměla sílu předstírat statečnost. Do místnosti vešla moje matka, která přijela na pár dní pomoct. „Ivano, musíš být silná,“ řekla přísně. „Dítě potřebuje matku, ne trosku.“ Její slova mě zasáhla jako facka. Chtěla jsem křičet, že už nemůžu, že potřebuji obejmout, slyšet slova útěchy – ale místo toho jsem jen kývla a utřela si slzy.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Kamarádky se mi postupně přestaly ozývat – prý nevědí, co říct, nebo mají své starosti. Jediná, kdo mi občas napsal zprávu, byla Jana z práce: „Držím palce, kdyby něco…“ Ale nikdy nepřišla na návštěvu.

Jednoho dne jsem zaslechla Petrov rozhovor s jeho matkou v obýváku. „Nevím, jak dlouho to ještě vydržím,“ říkal tiše. „Ivana je pořád nervózní, doma je dusno…“ Jeho matka mu radila: „Musíš myslet i na sebe. Třeba byste si měli dát pauzu.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem opravdu sama.

Matěj byl statečný. I když mu bylo špatně, snažil se usmívat a ptal se mě na školu a kamarády. Jednou mi řekl: „Mami, až budu zdravý, pojedeme spolu na Sněžku?“ Slíbila jsem mu to a doufala, že ten den přijde.

Peníze začaly docházet. Petr přestal přispívat na domácnost s tím, že má své výdaje. Musela jsem žádat o příspěvek na péči a doufat, že úřady budou rychlé. V čekárně na sociálce jsem potkala paní Alenu – starší ženu s laskavýma očima. „Nebojte se říct si o pomoc,“ řekla mi tiše. „Já taky byla sama na dvě děti.“ Její slova byla první kapkou útěchy po dlouhé době.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně ke stolu a dlouho mlčel. Pak řekl: „Ivano, já už to nezvládám. Potřebuju pauzu.“ Zvedl se a odešel do ložnice balit věci. Slyšela jsem Matěje volat: „Tati?“ Petr mu odpověděl jen krátkým: „Musím jít.“

Zůstali jsme sami.

Následující týdny byly nekonečné – nemocnice, úřady, domácnost na pokraji sil. Matěj měl horší dny i lepší dny. Já se učila žít ze dne na den a hledat sílu v maličkostech – v jeho úsměvu, v krátkém rozhovoru s paní Alenou v čekárně nebo v pohledu sestřičky Jitky, která mi jednou stiskla ruku a řekla: „Jste skvělá máma.“

Jednou v noci jsem seděla u Matěje postele a on se mě zeptal: „Mami, proč už za námi nikdo nechodí?“ Neměla jsem odpověď. Jen jsem ho objala a šeptala mu do vlasů: „Já tu budu vždycky.“

Začala jsem psát deník – pro sebe i pro Matěje. Psala jsem o strachu i naději, o tom, jak moc ho miluju a jak moc mě bolí bezmoc. Psala jsem i o tom, jak mě zklamali ti nejbližší – Petr i moje matka, která po pár týdnech odjela zpět domů s tím, že „už je toho na ni moc“.

Jednoho dne přišla Jana z práce nečekaně na návštěvu. Přinesla Matějovi plyšového medvěda a mně kávu z automatu. Seděla u nás skoro dvě hodiny a povídaly jsme si o všem možném – o škole, o starých časech i o tom, jak je těžké být silný pořád. Když odcházela, objala mě pevněji než kdokoli za poslední rok.

Matějův stav se pomalu lepšil – aspoň podle lékařů. Já jsem ale pořád žila ve strachu z každého dalšího dne. Naučila jsem se prosit o pomoc cizí lidi víc než vlastní rodinu.

Dnes už vím, že některé boje člověk musí vybojovat sám – ale taky vím, že i malá slova podpory mají obrovskou sílu.

Když teď sedím u Matěje postele a on klidně spí po další dávce léků, ptám se sama sebe: Kam mizí lidské pochopení ve chvílích největší bolesti? Proč je tak těžké říct obyčejné „nejsem v tom sama“?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že bych měla odpustit těm nejbližším – nebo je lepší jít dál bez nich?