Když se teta a bratranec nastěhují: Varování, které jsem nemohla ignorovat

„Oli, teta Alena a Kuba se k tobě mají nastěhovat. Dávej si pozor.“ Slyšela jsem hlas své sestry Jany v telefonu, zatímco jsem stála v kuchyni svého malého bytu na Vinohradech. V tu chvíli jsem si jen povzdechla. „Neboj, Jani, vždyť je to jen na pár týdnů, než si něco najdou,“ odpověděla jsem a snažila se zahnat nepříjemný pocit v žaludku. Ale Jana mě zná lépe než kdokoliv jiný. „Oli, vážně. Teta umí být… komplikovaná. A Kuba… No, prostě buď opatrná.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Vzpomínala jsem na dětství, kdy teta Alena byla vždycky ta, která všechno věděla nejlíp a nikdy neváhala říct svůj názor, i když to bolelo. A Kuba? O tři roky mladší než já, vždycky trochu problémový, ale s úsměvem, kterému málokdo odolal.

Dveře mého bytu se otevřely přesně v sobotu v deset dopoledne. Teta Alena vešla jako vítr – s taškami, kufry a hlasitým povzdechem: „No konečně někdo, kdo má v Praze pořádný byt! Oli, ty se máš.“ Kuba za ní mlčky táhl dvě obrovské sportovní tašky a sotva mi kývl na pozdrav.

První dny byly zvláštní. Teta se hned ujala kuchyně – „Oli, ty snad ani nevíš, jak se vaří pořádná svíčková!“ – a Kuba trávil většinu času zavřený v pokoji s notebookem. Snažila jsem se být vstřícná. Přinesla jsem domů čerstvé pečivo, koupila víc kafe a nechala jim prostor.

Jenže už po týdnu začaly drobné neshody. „Oli, proč máš tak málo místa v lednici? To se sem nevejde ani polovina mých věcí!“ rozčilovala se teta. „A ty účty za elektřinu… To je normální platit tolik?“ ptal se Kuba a já cítila, jak mi stoupá tlak.

Jednoho večera jsem přišla domů pozdě z práce a našla tetu sedící v obýváku s mojí poštou rozloženou na stole. „Oli, přišel ti dopis z banky. Měla bys být opatrnější s penězi,“ řekla mi bez mrknutí oka. „Teto, to je moje soukromí,“ vyhrkla jsem a poprvé zvýšila hlas. „Ale Oli, já to myslím dobře! Jen ti chci pomoct.“

Kuba mezitím začal vodit domů kamarády. Jednou jsem přišla do koupelny a našla tam cizího kluka, jak si myje ruce. „Čau, já jsem Tomáš,“ usmál se na mě drze. Když jsem to vytkla Kubovi, jen pokrčil rameny: „Vždyť je to jen na chvíli.“

Začala jsem být nervózní ve vlastním bytě. Každý den jsem přemýšlela, co mě čeká po návratu domů. Jednou večer jsem zaslechla tetu s Kubou hádat se v kuchyni:

„Kubo, nemůžeš tu takhle žít! Oli nám dává střechu nad hlavou a ty jí to takhle oplácíš?“
„Mami, furt mi říkáš, co mám dělat! Už nejsem dítě!“

Zalezla jsem do pokoje a poprvé mě napadlo: Co když to takhle bude ještě měsíce?

Situace se vyhrotila o měsíc později. Přišla jsem domů a zjistila, že mi zmizely peníze z peněženky. Nešlo o velkou částku, ale věděla jsem přesně, kolik tam bylo. Sedla jsem si ke stolu a čekala na ně oba.

„Teto, Kubo… Chci si s vámi promluvit.“
Teta se tvářila dotčeně: „Oli, co se děje?“
„Zmizely mi peníze z peněženky. Nechci nikoho obviňovat, ale…“
Kuba se okamžitě ohradil: „To jako myslíš mě? Já nejsem zloděj!“
Teta vstala: „Oli, jak si to můžeš myslet? My jsme tvoje rodina!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct z vlastního bytu. Všechno ve mně křičelo: Udělala jsi chybu! Ale zároveň – co bych byla za člověka, kdybych rodině nepomohla?

Další týdny byly plné napětí. Teta se mnou skoro nemluvila a Kuba mě ignoroval úplně. Byt byl plný ticha a nevyřčených výčitek.

Jednoho rána mi Jana napsala: „Jak to zvládáš?“ Odpověděla jsem jen: „Nevím.“

Nakonec přišel den, kdy si teta s Kubou našli vlastní podnájem. Odcházeli bez rozloučení – jen krátké „Díky“ od tety a Kubovo mlčení.

Seděla jsem pak sama v prázdném bytě a poprvé po dlouhé době se nadechla z plných plic. Ale zároveň mě tížila otázka: Udělala jsem správně? Mohla jsem něco změnit? Nebo je někdy lepší chránit sama sebe i před vlastní rodinou?

Možná jste zažili něco podobného… Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec rodině odmítnout pomoc bez výčitek?