Když se tradice stane břemenem: Příběh jednoho narozeninového večera v Brně

„To snad nemyslíš vážně, Aleno! Narozeniny bez svíčkové a babiččiny bábovky? Co by na to řekl táta?“ křičela na mě máma přes stůl, zatímco jsem utírala poslední zbytky šlehačky z ubrusu. V kuchyni to vonělo po kávě, ale ve vzduchu viselo napětí, které by se dalo krájet. Bylo mi třicet pět a poprvé v životě jsem si dovolila říct, že chci narozeniny jinak – bez povinných hostů, bez nekonečných příprav a bez toho, abych se cítila jako služka ve vlastním bytě.

„Mami, já už to takhle nechci. Každý rok je to stejné. Přijedete všichni, já tři dny vařím a peču, pak tu sedíme a tváříme se, jak je všechno v pořádku… Ale není! Já chci prostě klidný večer s pár přáteli. Nechci letos dělat oslavu pro celou rodinu.“

Máma se na mě dívala, jako bych jí právě oznámila, že prodávám rodinný dům. „Tohle bys dělat neměla. Tradice drží rodinu pohromadě. Když s tím přestaneš ty, kdo to převezme? Myslíš na babičku? Vždyť ona se na tu oslavu těší celý rok!“

Podívala jsem se na babičku, která seděla v rohu a tiše míchala kávu. Její oči byly smutné, ale neřekla nic. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát a zase se podřídit. Ale něco ve mně se vzepřelo.

„Babičko, co kdybychom letos udělaly něco jiného? Třeba bychom šly spolu do divadla? Nebo na procházku do Lužánek?“

Babička se pousmála. „Víš, Alenko, já už na ty velké oslavy taky nemám sílu. Ale tvoje maminka… ona to dělá kvůli sobě. Má pocit, že když bude všechno jako vždycky, nic se nezmění.“

Máma se rozplakala. „Já jen nechci být sama…“ zašeptala.

A v tu chvíli mi došlo, že nejde jen o bábovku nebo svíčkovou. Že za těmi tradicemi je strach ze samoty, z toho, že když přestaneme dělat věci jako dřív, rozpadneme se.

Táta seděl u okna a mlčel. Vždycky byl tichý typ, ale tentokrát promluvil: „Aleno, máš právo žít svůj život. Ale tvoje máma… ona potřebuje vědět, že ji máš ráda i bez těch oslav.“

Vzduch byl těžký a já cítila slzy v očích. „Mami, mám tě ráda. Ale potřebuju si taky chránit svoje hranice. Už nejsem malá holka.“

Bratr Petr do toho vpadl s typickým sarkasmem: „No jo, hlavně že já jsem vždycky ten špatnej, když na oslavy nechodím vůbec.“

„Petře, to není fér,“ okřikla ho máma. „Ty jsi nikdy nic neudržel pohromadě!“

„A proč bych měl? Vždyť stejně všichni jen předstíráme, že jsme šťastní!“

V tu chvíli bylo ticho tak hluboké, že jsem slyšela tikání hodin na stěně. Každý z nás byl najednou nahý ve svých pocitech – strach, vztek, smutek i touha po blízkosti.

Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme s mámou pekly bábovku podle receptu její maminky, jak jsme s tátou chodili do lesa na houby a jak jsme se všichni smáli u jednoho stolu. Ale poslední roky už to nebylo stejné. Všichni jsme zestárli, změnili se a tradice začaly být víc břemenem než radostí.

„Co kdybychom letos udělali něco úplně jiného?“ navrhla jsem tiše. „Nemusíme mít velkou oslavu. Můžeme jít třeba na výlet nebo si jen tak posedět v parku…“

Máma chvíli mlčela a pak přikývla. „Možná máš pravdu. Možná je čas začít nové tradice.“

Babička mě pohladila po ruce. „Hlavně buďte spolu. To je důležitější než bábovka.“

Ten večer jsme nakonec seděli u stolu jen my čtyři – bez hostů, bez okázalosti. Povídali jsme si o starých časech i o tom, co nás trápí teď. Poprvé po letech jsem měla pocit, že jsme opravdu rodina.

Když jsem později utírala poslední skleničku a dívala se z okna na noční Brno, napadlo mě: Kolik z nás žije podle pravidel, která už dávno nejsou naše? A kolik odvahy potřebujeme k tomu, abychom je změnili?