Když se vlastní krev stane cizincem: Příběh matky, která odmítla vzdát se svého dítěte

„Iveto, podívej se na sebe! Vždyť nejsi schopná ani vstát z postele, natož se postarat o dítě!“ křičela na mě máma, zatímco jsem ležela v nemocničním pokoji, ruce sevřené kolem břicha, kde ještě před pár hodinami byla moje dcera. Hlava mi třeštila, tělo bolelo a v srdci jsem cítila jen prázdnotu a strach. Slyšela jsem, jak se sestra s matkou tiše dohadují za zavřenými dveřmi. „Musíme to s ní probrat. Takhle to dál nejde.“

Nikdy bych nevěřila, že právě moje rodina bude první, kdo se mě pokusí přesvědčit, abych se své dcery vzdala. Jsem Iveta Kovářová, je mi třicet jedna let a celý život jsem žila v malém městě u Hradce Králové. Vždycky jsem byla ta hodná holka, která poslouchá rodiče a nikdy nevybočuje z řady. Ale když jsem otěhotněla s mužem, který mě opustil ještě před porodem, všechno se změnilo.

Porod byl těžký. Malá Anička přišla na svět předčasně a já jsem měla komplikace. Týdny v nemocnici, samota, strach o ni i o sebe. Když mě konečně pustili domů, byla jsem jen stínem sama sebe. Máma s tátou mě vzali zpátky k sobě, ale místo podpory jsem slyšela jen výčitky. „Měla jsi si to rozmyslet. Sama to nezvládneš. Dítě potřebuje silnou mámu.“

Každý den byl boj. Anička plakala celé noci a já jsem byla na pokraji zhroucení. Táta chodil kolem nás jako cizinec, máma mi brala dítě z náruče a říkala: „Dej ji sem, ty ji akorát rozrušuješ.“ Sestřenice Jana mi jednou pošeptala: „Víš, že bys ji mohla dát do pěstounské péče? Ještě jsi mladá, můžeš začít znovu.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jak můžou všichni tak snadno mluvit o tom, že bych se měla své dcery vzdát?

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni, Anička spala v kočárku vedle mě a já brečela do hrnku s čajem. Máma přišla potichu za mnou. „Iveto, já vím, že to máš těžké. Ale podívej se na sebe. Jsi vyčerpaná, nevyspalá… Nechceme ti ublížit. Jen myslíme na Aničku.“

„A kdo myslí na mě?“ vyhrkla jsem zoufale. „Kdo myslí na to, jak mi je? Proč mi nikdo nevěří, že to zvládnu?“

Máma si povzdechla a pohladila mě po vlasech. „My ti věříme… Ale bojíme se.“

Dny plynuly a já jsem začala chodit k psycholožce. Byla to paní Novotná z polikliniky na náměstí – starší žena s laskavýma očima. Poprvé jsem měla pocit, že mě někdo opravdu slyší. „Iveto,“ řekla mi jednou, „mateřství není soutěž o dokonalost. Je to cesta plná chyb a bolesti. Ale i radosti.“

Začala jsem pomalu nacházet sílu. Každý den jsem si psala do deníku tři věci, které se mi povedly – i kdyby to bylo jen to, že jsem Aničku nakrmila nebo ji rozesmála. Přestala jsem poslouchat rady všech okolo a začala věřit svému instinktu.

Jednoho večera přišla máma do pokoje a našla mě s Aničkou v náručí, jak jí zpívám ukolébavku. Zastavila se ve dveřích a chvíli nás pozorovala. Pak si tiše sedla vedle mě.

„Víš,“ začala opatrně, „já jsem taky neměla po porodu lehké období. Ale tehdy se o tom nemluvilo. Jenže ty… ty jsi silnější než si myslíš.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že mezi námi padla nějaká bariéra.

Ale ne všichni v rodině změnili názor tak rychle. Táta dál mlčel a vyhýbal se nám obloukem. Sestřenice Jana rozeslala po rodině zprávu, že „Iveta je úplně mimo“ a že by bylo lepší dítě dát k adopci.

Jednoho dne mi přišel anonymní dopis – někdo mi napsal, že „takové matky jako já by děti mít neměly“. Seděla jsem s tím dopisem v ruce a třásla se vzteky i smutkem zároveň.

Ale pak jsem se podívala na Aničku – její drobné ručičky svíraly můj prst a ona se na mě usmála tím bezzubým úsměvem, který znají jen maminky malých dětí. V tu chvíli jsem věděla, že to nevzdám.

Začala jsem hledat podporu jinde – přidala jsem se do skupiny maminek na Facebooku z našeho kraje. Tam jsem našla pochopení i rady bez odsuzování. Postupně jsem získávala sebevědomí a učila se říkat ne všem těm hlasům kolem.

Po půl roce už byla situace jiná – Anička rostla jako z vody a já jsem byla silnější než kdy dřív. Máma mi začala pomáhat bez výčitek a dokonce i táta jednou přišel a pohladil Aničku po vlasech.

Ale jizvy zůstaly. Dodnes si pamatuji ten pocit osamění a bezmoci, když mě vlastní rodina chtěla přesvědčit, abych se vzdala svého dítěte.

Teď už vím, že mateřství není jen o síle svalů nebo dokonalosti – je to hlavně o lásce a odvaze nevzdat to ani tehdy, když vám nikdo nevěří.

Někdy si večer sednu k postýlce své dcery a ptám se sama sebe: Kolik žen kolem nás prožívá totéž? Kolik z nich by potřebovalo slyšet jediné slovo podpory místo soudu? Co byste udělali vy na mém místě?