Když si mě spletli s chůvou: Příběh o mateřství, předsudcích a hledání vlastní identity

„Paní, tady vyřizujeme žádosti jen pro rodiče. Chůvy musí počkat venku,“ řekla mi mladá úřednice na přepážce a ani se na mě pořádně nepodívala. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Držela jsem za ruku svého syna Matěje, který se na mě nechápavě podíval. „Ale já jsem jeho máma,“ vydechla jsem tiše, hlas se mi třásl. Úřednice zvedla oči od počítače a sjela mě pohledem od hlavy k patě. „To určitě. Potřebujeme matku dítěte, ne chůvu.“

Stála jsem tam jako opařená. Všichni v čekárně se na mě dívali. Někteří s pobavením, jiní s lítostí. Matěj mi stiskl ruku pevněji. „Mami, proč to říká?“ zeptal se šeptem. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem bojovala za to, abych mohla být Matějovou mámou.

Narodil se v Ostravě, v porodnici na Fifejdách. Jeho biologická matka byla Romka, která ho po porodu nechala v nemocnici. Já jsem byla tehdy už pět let v adopčním procesu a když mi zavolali, že je tu chlapeček, který potřebuje rodinu, neváhala jsem ani minutu. S manželem Petrem jsme si ho vzali domů a od té chvíle byl Matěj náš svět.

Jenže svět kolem nás to neviděl stejně. Matěj má tmavší pleť, kudrnaté vlasy a velké hnědé oči. Já jsem světlovlasá, modrooká žena z malého města u Olomouce. Lidé nás často zastavovali na ulici a ptali se: „A odkud je ten chlapeček? Jste jeho teta?“ nebo „Hlídáte ho někomu?“ Zpočátku jsem se snažila vysvětlovat, že je to můj syn. Ale čím častěji se to opakovalo, tím víc mě to bolelo.

Petr byl v práci pořád pryč a já na všechno zůstala sama. Moje máma mi jednou řekla: „Lucko, nemyslíš, že by bylo jednodušší mít vlastní dítě? Lidi by na tebe nekoukali tak divně.“ To mě zasáhlo nejvíc. Vždyť Matěj je moje krev – aspoň tak to cítím.

Ten den na úřadě byl jen další kapkou v moři předsudků. Nakonec jsem musela vytáhnout rodný list a ukázat úřednici své jméno v kolonce matka. Zrudla a začala se omlouvat: „Promiňte, já… já jsem si myslela…“ Jenže omluva už nic nespravila.

Doma jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na Matěje, jak si kreslí obrázek rodiny – mě, Petra i sebe. „Mami, proč si lidi myslí, že nejsi moje máma?“ zeptal se najednou. Srdce mi pukalo bolestí. „Protože někdy lidé vidí jen to, co je na povrchu,“ odpověděla jsem mu a pohladila ho po vlasech.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Ve školce se Matěje ptali: „A kde máš maminku?“ když jsem pro něj přišla. Na hřišti si jiné děti šeptaly: „To je ten kluk od té paní, co není jeho opravdová máma.“ A já jsem každou noc přemýšlela, jestli jsem udělala správně, když jsem si Matěje vzala.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně a řekl: „Lucko, nesmíš si to tak brát. My víme, kdo jsme.“ Ale já už byla unavená z toho neustálého vysvětlování a obhajování.

Situace vyvrcholila na rodinné oslavě u tchyně v Přerově. Seděli jsme u stolu a teta Alena prohlásila: „No jo, Matýsku, ty jsi takový exotický květ v naší rodině.“ Všichni se zasmáli a já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem zároveň. „On je náš syn,“ řekla jsem nahlasji než jsem chtěla. V místnosti zavládlo ticho.

Po té oslavě jsme se s Petrem pohádali. On si myslel, že přeháním a že bych měla být nad věcí. Já už ale nemohla dál předstírat, že mě to nebolí.

Začala jsem chodit na terapii. Tam mi psycholožka řekla: „Lucie, vaše mateřství je skutečné bez ohledu na to, co říkají ostatní.“ Pomohlo mi to trochu najít sílu dál bojovat.

Jednoho dne přišel Matěj ze školy domů uplakaný. „Mami, kluci říkali, že nemůžu být tvůj syn, protože nevypadám jako ty.“ Objala jsem ho a slíbila mu: „Jsi můj syn navždycky.“

Začala jsem psát blog o našem životě – o radostech i bolestech adopce v Česku. Ozvalo se mi spoustu dalších rodičů s podobnými zkušenostmi. Najednou jsem věděla, že v tom nejsme sami.

Dnes už vím, že moje mateřství není méněcenné jen proto, že jsme s Matějem jiní než většina rodin kolem nás. Ale někdy si pořád kladu otázku: Proč je pro lidi tak těžké přijmout jinakost? A kdy už konečně přestaneme soudit podle vzhledu?