Když sousedka překročí hranice: Příběh o přátelství, které bolí

„Ivano! Jsi doma?“ ozvalo se z chodby, ještě než jsem stihla položit klíče na botník. Ztuhla jsem. Bylo půl sedmé večer, právě jsem se vrátila z práce, v ruce tašky s nákupem, v hlavě tisíc myšlenek. A už zase Jana. Sousedka z vedlejšího bytu, která si z mého bytu udělala druhý obývák.

„Ano, Jano, jsem doma,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem a otevřela dveře. Jana už stála na prahu, v ruce hrnek od kávy a v druhé ruce sáček s rohlíky. „Prosím tě, nemáš trochu mléka? A mohla bych si půjčit i máslo? Děti mají hlad a já zapomněla nakoupit.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Jasně, pojď dál.“ Věděla jsem, že když řeknu ne, bude uražená. A naše děti – moje Anička a její Tomáš – jsou nejlepší kamarádi. Kdybych Janě odmítla pomoct, Tomáš by možná nemohl k nám na návštěvu. A Anička by byla smutná.

Jana se rozhlédla po kuchyni a posadila se ke stolu. „Víš, dneska byl hrozný den. Šéf mi zase volal kvůli blbostem a Tomáš donesl ze školy poznámku. Ty to máš určitě taky těžké, viď?“

Přikývla jsem. Ale ve skutečnosti jsem toužila po tichu. Po tom, abych si mohla v klidu vypít kávu, pustit si rádio a chvíli nemluvit. Místo toho jsem poslouchala Janiny stížnosti a hledala v lednici máslo.

Ten večer to nebylo poprvé. Jana chodila skoro každý den. Někdy chtěla jen kávu, jindy pohlídat Tomáše, nebo si půjčit mouku, vajíčka, někdy i peníze. Nejhorší bylo, že nikdy nezaklepala – prostě otevřela dveře a vešla.

Jednou jsem to řekla manželovi Petrovi: „Mám pocit, že už nemám žádné soukromí. Jana je tu pořád.“

Petr pokrčil rameny: „Tak jí to řekni. Nebo jí aspoň vysvětli, že potřebuješ čas pro sebe.“

Ale jak? Vždyť jsme sousedky. Naše děti jsou nerozlučné. Co když se urazí? Co když začne pomlouvat? V našem domě se všechno rychle rozkecá.

Jednoho dne přišla Jana už ráno. Byla sobota, chtěla jsem si přispat. Místo toho mě probudilo zvonění u dveří.

„Ivano! Prosím tě, můžeš mi pohlídat Tomáše? Musím rychle do práce, kolegyně onemocněla.“

Zase jsem kývla. Tomáš byl hodný kluk, ale já měla v plánu jet s Aničkou k babičce na chalupu. Musela jsem všechno zrušit.

Když se Jana večer vrátila, byla vděčná – ale jen chvíli. Začala vyprávět o tom, jak je unavená a jak jí nikdo nepomáhá. „Jsi jediná, na koho se můžu spolehnout,“ řekla mi a objala mě.

V tu chvíli jsem pocítila vztek i smutek zároveň. Proč mám pocit viny za to, že chci být sama? Proč mám pocit, že musím být pořád k dispozici?

Další týdny byly podobné. Jana chodila čím dál častěji. Jednou dokonce přišla večer s lahví vína a chtěla si povídat do noci. Já byla unavená, chtěla jsem spát.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Jana přišla bez ohlášení znovu – tentokrát s tím, že potřebuje půjčit peníze na nájem.

„Jano,“ řekla jsem tiše, „já už takhle dál nemůžu.“

Zarazila se: „Cože?“

„Potřebuju víc času pro sebe a pro rodinu. Chápu, že máš těžké období, ale já taky nejsem pořád v pohodě. Někdy bych ráda byla jen sama s Petrem a Aničkou.“

Jana se zatvářila dotčeně: „Takže už nejsme kamarádky?“

„To neříkám… Jen potřebuju trochu prostoru.“

Jana vstala a beze slova odešla. Celý večer jsem měla sevřený žaludek. Co když teď začne říkat ostatním sousedům, že jsem necitlivá? Co když Anička přijde o kamaráda?

Další dny byly zvláštní. Jana mě ignorovala na chodbě, Tomáš už nechodil za Aničkou tak často jako dřív. Anička byla smutná: „Mami, proč už Tomáš nechce přijít?“

Sedla jsem si k ní: „Někdy lidé potřebují čas sami pro sebe. Ale to neznamená, že už nejsme kamarádi.“

Večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem udělala správně. Je špatné chránit svůj klid? Nebo bych měla být víc obětavá?

Po pár týdnech Jana přišla znovu – tentokrát zaklepala. „Ivano… promiň mi to posledně. Asi jsem to přeháněla.“

Usmála jsem se: „To nic… Jen potřebuju někdy být sama.“

Od té doby je všechno jiné. Někdy si povídáme na chodbě nebo jdeme společně s dětmi na hřiště – ale už nechodí bez pozvání a já se cítím svobodnější.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi laskavostí a ochranou vlastního prostoru? Jak ji poznat včas? Co byste udělali vy na mém místě?