Když sousedství bolí: Příběh nevyžádaných návštěv a hranic, které je těžké nastavit

„Petro, máš ještě trochu mouky? A co kdybych si půjčil i tu vaši sekačku?“ Roman stál ve dveřích už potřetí tento týden. Jeho hlas byl jako vždy přátelský, ale v očích jsem mu zahlédla něco, co mě nutilo zatnout zuby. Za jeho zády už na zahradě pobíhal jeho syn Tomáš s mojí Aničkou. Věděla jsem, že když teď řeknu ne, Anička to odnese.

Zavřela jsem oči a snažila se v duchu počítat do deseti. „Romane, dneska to fakt nejde. Sekačku potřebujeme sami a mouka…“ Hlas se mi zlomil. „Mám poslední kilo.“

Roman se usmál tím svým typickým způsobem, který vždycky působil mile, ale teď už mi lezl na nervy. „Ale no tak, Petro! Vždyť jsme sousedi. A děti si spolu tak krásně hrají.“

Zavřela jsem dveře o něco rychleji, než bylo nutné. V kuchyni jsem si sedla ke stolu a hlavu složila do dlaní. Kdy se z našeho domova stala průchozí stanice pro Romana a jeho nekonečné požadavky? Kdy jsem přestala být paní svého bytu?

Manžel Honza přišel domů později večer. „Zase tu byl Roman?“ zeptal se, když viděl mou tvář.

„Ano. Už nevím, co mám dělat. Nechci být ta zlá, ale už to prostě nejde. Každý týden něco chce – jednou je to cukr, podruhé žehlička, pak zase hlídání Tomáše. A když odmítnu, Anička je smutná, protože Tomáš nemůže přijít.“

Honza si povzdechl. „Musíme mu to říct na rovinu. Ale chápu tě – taky nechci, aby to odnesly děti.“

Vzpomněla jsem si na dobu před dvěma lety, kdy jsme se sem nastěhovali. Roman s manželkou Janou byli první, kdo nám přišli popřát hodně štěstí v novém domově. Přinesli domácí koláč a nabídli pomoc s vybalováním. Tehdy jsem byla vděčná za jejich otevřenost a přátelství.

Jenže Jana před rokem odešla – prý už nemohla vydržet Romanovu povahu. Od té doby Roman jako by hledal nový domov u nás. Nejprve to byly drobnosti: „Petro, máš trochu soli?“ nebo „Můžu si půjčit šroubovák?“ Ale postupně jeho návštěvy nabíraly na intenzitě i drzosti.

Jednou v sobotu ráno jsem ho našla v naší garáži. „Jen jsem si vzal žebřík,“ mávl rukou, jako by šlo o samozřejmost.

Začala jsem být nervózní pokaždé, když někdo zazvonil. Anička byla nadšená z kamarádství s Tomášem a já nechtěla být ta matka, která jí ho vezme.

Jednoho večera jsem seděla s Honzou u vína a snažila se najít řešení.

„Co kdybychom mu prostě řekli, že potřebujeme víc soukromí? Že nám vadí ty časté návštěvy?“ navrhl Honza.

„A co když to vezme špatně? Co když zakáže Tomášovi chodit k nám? Anička bude nešťastná…“

Honza mě pohladil po ruce. „Ale co ty? Ty už šťastná nejsi.“

Další den ráno Roman opět stál u dveří – tentokrát s prázdnou konvicí na kávu.

„Petro, nemáš trochu kávy? Doma nám došla a já bez ní prostě nefunguju.“

Nadechla jsem se a tentokrát jsem se rozhodla být upřímná.

„Romane, promiň, ale dneska ti kávu nedám. Potřebuju ji sama. A víš co? Chtěla bych tě poprosit… poslední dobou je těch návštěv opravdu hodně a já bych ráda měla doma víc klidu.“

Roman ztuhl. „To jako myslíš vážně?“

„Ano,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Mám tě ráda jako souseda i kvůli dětem, ale potřebuju víc soukromí.“

Chvíli mlčel a pak beze slova odešel.

Celý den jsem byla nervózní – Anička se ptala, proč Tomáš nemůže přijít ven. Večer mi přišla zpráva od Romana: „Omlouvám se, asi jsem to přeháněl. Dám vám pokoj.“

Ulevilo se mi, ale zároveň mě bodlo svědomí. Co když jsem byla moc tvrdá? Co když teď Anička přijde o nejlepšího kamaráda?

Další týden bylo ticho. Žádné zvonění u dveří, žádné prosby o půjčení čehokoliv. Anička byla smutná a já měla pocit viny.

Jednoho dne jsem potkala Romana na chodbě domu. Vypadal unaveně.

„Romane… nechci, abychom byli nepřátelé,“ začala jsem opatrně.

Pokrčil rameny. „Já vím. Jen… je to pro mě těžké. Po rozvodu je tu hrozně prázdno.“

Najednou jsem viděla nejen dotěrného souseda, ale i osamělého člověka.

„Můžeme najít nějaký kompromis? Děti by si mohly hrát venku nebo u vás… Jen bych potřebovala vědět předem, kdy přijdeš.“

Roman přikývl. „Děkuju, Petro.“

Doma jsem dlouho přemýšlela nad tím, jak tenká je hranice mezi pomocí a vyčerpáním vlastních sil. Kde končí sousedská výpomoc a začíná zneužívání důvěry?

Možná nejsem jediná, kdo někdy řešil podobný problém… Jak byste to udělali vy? Dá se vůbec nastavit hranice bez toho, aby člověk někoho zranil?