Když sousedství přeroste přes hlavu: Příběh jedné mámy z paneláku

„Petro, prosím tě, mohla bys mi dneska zase pohlídat Filípka? Mám důležitou schůzku v práci a babička nemůže.“ Lenka stála ve dveřích našeho bytu, v ruce už držela Filípkův batůžek a ani nečekala na odpověď. Její hlas byl prosebný, ale v očích jsem zahlédla něco jiného – samozřejmost.

Zatímco jsem přikyvovala a brala Filípka za ruku, v hlavě mi hučelo. Kolikrát už jsem tohle udělala? Kolikrát jsem odložila vlastní plány, abych jí pomohla? Když jsme se před třemi lety s manželem stěhovali do tohohle paneláku na Jižním Městě, byla jsem ráda, že tu mám někoho blízkého. Naše děti – můj Tomášek a její Filípek – byli od začátku nerozluční. Společné procházky, hřiště, výlety. Mateřství nás spojilo. Jenže teď mám pocit, že mě dusí.

„Mami, proč je Filípek zase tady?“ Tomášek si sedl ke stolu a zamračeně sledoval, jak Filípek rozkládá autíčka po celé kuchyni. „Nemůžeme jít ven jenom spolu?“ Jeho otázka mě bodla do srdce. Vždyť i on už toho má dost. „Zlato, dneska to bude naposledy,“ slíbila jsem mu tiše, i když jsem si nebyla jistá, jestli to dokážu dodržet.

Odpoledne se táhlo. Filípek byl rozjívený, rozhazoval hračky a Tomášek se na mě díval s výčitkou. Když Lenka večer přišla, byla unavená, ale vděčná. „Jsi zlatá, Petro. Fakt nevím, co bych bez tebe dělala.“ Usmála se a ani si nevšimla mého napětí. „Zítra tě poprosím ještě jednou, jo? Máme poradu až do šesti.“

Zavřela jsem za ní dveře a rozbrečela se. Manžel Petr mě objal: „Musíš jí to říct. Vždyť tě to ničí.“ Jenže jak? Vždyť ona nikoho jiného nemá. Její muž je pořád v práci nebo na služebkách, rodiče daleko. Ale já přece taky nejsem bezedná studna ochoty.

Další den jsem šla s Tomáškem do školky a potkala sousedku Janu. „Ty jsi zase hlídala Filípka? To máš nervy ze železa,“ smála se. „Já bych to nedala.“ V tu chvíli mi došlo, že nejsem jediná, kdo si všiml, jak se věci mají.

Večer jsem seděla u kuchyňského stolu a psala Lence zprávu. Mazala jsem větu za větou. Jak jí to říct? Abych nebyla za špatnou kamarádku? Abych nerozbila to křehké sousedské spojenectví? Nakonec jsem zprávu smazala a rozhodla se jí to říct z očí do očí.

Druhý den ráno jsem zaklepala na její dveře. Otevřela mi v županu, Filípek už snídal u televize. „Lenko, můžu s tebou mluvit?“ začala jsem opatrně.

„Jasně, pojď dál.“

Sedly jsme si ke stolu. Srdce mi bušilo až v krku. „Lenko… já už to dál nezvládám. Potřebuju víc času pro sebe i pro Tomáška. Poslední dobou mám pocit, že… že už nejsem jen kamarádka, ale spíš chůva.“

Lenka ztuhla. „Já vím, že toho na tebe dávám hodně… Ale já fakt nemám nikoho jiného.“

„Já tě chápu,“ řekla jsem tiše. „Ale i já mám svoje limity. Potřebuju si odpočinout a být víc s rodinou.“

Chvíli bylo ticho. Lenka se dívala do stolu a pak tiše řekla: „Promiň. Já… asi jsem si zvykla, že tu vždycky jsi.“

Cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Nechtěla jsem ji ranit, ale musela jsem myslet i na sebe.

Od té doby je mezi námi chladno. Na chodbě se zdravíme jen krátce, děti už si nehrají tak často jako dřív. Tomášek je spokojenější, já mám víc času na sebe i na manžela – ale někdy mě přepadne pocit viny.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla být ještě trpělivější? Kolik toho má člověk vydržet pro druhé – a kdy už je čas myslet na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě?