Když svědomí nestačí: Příběh matky, která ztratila syna kvůli jeho ženě

„Lucie, mohla bys aspoň jednou umýt ty talíře? Vždyť tu bydlíte už tři týdny a já mám pocit, že dělám služku!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně a viděla další hromadu špinavého nádobí. Lucie seděla u stolu s mobilem v ruce a ani nezvedla oči. „Já mám teď práci,“ odsekla tiše, skoro až pohrdavě. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem – ale místo toho jsem jen sevřela pěsti a polkla vztek.

Vždycky jsem si představovala, že až si Tomáš najde ženu, budu mít konečně dceru, kterou jsem nikdy neměla. Po tolika letech samoty, kdy jsem ho vychovávala sama, jsem doufala, že se naše rodina rozroste a já budu mít někoho blízkého. Místo toho jsem ale získala Lucii – chladnou, odtažitou dívku, která se tvářila, jako bych byla vzduch.

Tomáš byl vždycky můj poklad. Když mu byly tři roky, jeho otec nás opustil. Prý už má dost toho, že musí vydělávat na rodinu. Prý chce žít pro sebe. Nechal mi na stole vzkaz a odešel za jinou. Nikdy jsem mu to neodpustila – a Tomášovi jsem slíbila, že nikdy nebude sám. Že já tu pro něj budu vždycky.

Jenže teď, když mi bylo padesát a on se vrátil domů s Lucií – protože jejich byt byl v rekonstrukci – cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě. Lucie byla pořád na telefonu, Tomáš byl v práci nebo na počítači a já… já vařila, prala a uklízela pro dva dospělé lidi, kteří mi ani nepoděkovali.

Jednoho večera jsem to už nevydržela. „Tomáši, můžeš mi vysvětlit, proč Lucie nikdy nepomůže? Já už na to nemám sílu!“ vyhrkla jsem, když jsme spolu zůstali sami v obýváku. Tomáš se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla – byl v něm chlad i hněv.

„Mami, nech už toho! Pořád jenom kritizuješ! Lucie má práci na dálku, je unavená. Proč jí nemůžeš dát pokoj? Víš co? Připadá mi, že se snažíš rozbít naši rodinu!“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Já? Já že rozbíjím rodinu? Já, která jsem pro něj obětovala celý život?

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad tím, kde se stala chyba. Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy jsme byli s Tomášem sami – jak jsme spolu chodili na hřiště, jak jsem mu četla pohádky před spaním, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví. Vždycky jsme byli tým. A teď? Teď je mi cizí.

Další den ráno jsem našla Lucii v kuchyni. Seděla u stolu a jedla jogurt. „Lucie… promiň za včerejšek. Jen bych byla ráda, kdybychom si tu pomáhaly,“ řekla jsem opatrně.

Lucie se na mě podívala s ledovým klidem. „Já nejsem tvoje dcera. A Tomáš mi říkal, že tě mám ignorovat, když začneš být protivná.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Odešla jsem do ložnice a rozplakala se jako malá holka.

Týdny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Tomáš mě začal obcházet obloukem. Lucie se mnou nemluvila vůbec. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednoho večera přišel Tomáš domů dřív než obvykle. Vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem myla další várku jejich nádobí.

„Mami, musíme si promluvit,“ řekl tiše.

Posadila jsem se ke stolu a čekala.

„Lucie už to tu nezvládá. Říká, že jsi na ni zlá. Že jí děláš ze života peklo. Měli bychom si najít něco vlastního.“

V tu chvíli mi došlo, že ho ztrácím. Že všechno moje úsilí bylo k ničemu.

„Tomáši… já tě mám ráda. Jen bych byla ráda, kdyby tu byl trochu pořádek a vzájemný respekt,“ zašeptala jsem.

Tomáš jen pokrčil rameny. „Možná by sis měla najít nějaký koníček nebo kamarádky. Nemůžeš žít jenom pro mě.“

A tak odešli. Zůstala jsem sama v prázdném bytě plném ticha a vzpomínek.

Dny se táhly jeden za druhým. Občas mi Tomáš zavolal – krátce a stroze. Lucii už nikdy nevidím.

Přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem být víc tolerantní? Nebo je dnešní generace opravdu tak jiná? Je špatné chtít trochu pomoci a respektu ve vlastním domě?

Možná je tohle osud všech matek – dát všechno a nakonec zůstat sama.

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší mlčet a přizpůsobit se, nebo bojovat za své hodnoty i za cenu samoty?