Když táta miluje jen jedno dítě: Příběh o neviditelné dceři

„Proč jsi zase zapomněl na moje narozeniny?“ vyhrkla jsem, když jsem stála ve dveřích obýváku a sledovala, jak táta podává Honzovi nový mobil. Bylo mi tehdy třináct a v ruce jsem svírala vlastnoručně vyrobený dort, který jsem si upekla sama. Táta se ani neotočil. „Alexandro, teď nerušíme, Honza má dneska důležitý den,“ řekl bez emocí. Honza se na mě ani nepodíval. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá ledový klid – ten pocit, kdy víte, že jste v místnosti navíc.

Moje máma, Jana, se mě snažila obejmout, když jsem se později schoulila na posteli. „On tě má rád, jen to neumí ukázat,“ šeptala mi do vlasů. Ale já věděla, že to není pravda. Táta miloval Honzu – svého syna z prvního manželství – a já byla jen dcera jeho nové ženy. Nikdy mi to neřekl přímo, ale bylo to cítit v každém gestu, v každém pohledu.

Každý víkend jsme jezdili na chalupu do Orlických hor. Táta s Honzou stavěli ptačí budky, sekali trávu, hráli fotbal. Já jsem seděla na verandě s knížkou a předstírala, že mě to nebaví. Ve skutečnosti jsem toužila, aby mě pozvali mezi sebe. Jednou jsem sebrala odvahu: „Tati, můžu ti pomoct s tou budkou?“ On jen mávl rukou: „Ne, to je chlapská práce.“

Ve škole jsem byla tichá a uzavřená. Kamarádky se divily, proč nikdy nevyprávím o tátovi. Jednou se mě Lucie zeptala: „Proč tě nikdy nevyzvedává táta?“ Zalhala jsem: „Má moc práce.“ Ve skutečnosti byl doma, ale nikdy neměl čas pro mě.

Jednoho dne jsem slyšela mámu plakat v kuchyni. „Proč to děláš? Proč ji pořád přehlížíš?“ šeptala zoufale tátovi. On odpověděl: „Není to moje krev.“ Ta slova mě bodla jako nůž. Utekla jsem z domu a běžela do lesa za vesnicí. Seděla jsem pod starým dubem a přemýšlela, jestli bych někomu chyběla.

Když jsem se vrátila domů, máma mě objala a slíbila mi, že všechno bude lepší. Ale nebylo. Táta se mnou mluvil čím dál méně. Honza dostával nové kolo, já staré učebnice po sestřenici. O Vánocích jsem dostala ponožky a Honza herní konzoli.

Jednou večer jsme seděli u stolu a máma navrhla: „Pojďme si zahrát deskovku všichni spolu.“ Táta jen protočil oči: „Já nemám čas na dětské hry.“ Honza odešel do svého pokoje a já zůstala s mámou sama. „Proč nás nemá rád?“ zeptala jsem se tiše. Máma mlčela.

Když mi bylo šestnáct, rozhodla jsem se odejít na internát do Brna. Máma mě podporovala, ale v očích měla slzy. Táta jen kývl hlavou: „Aspoň bude doma klid.“

Na internátu jsem poprvé zažila pocit svobody. Nikdo mě nesrovnával s Honzou, nikdo mě nepřehlížel. Našla jsem si kamarády, začala chodit na keramiku a psát básně. Přesto mě každé prázdniny čekal návrat domů – do ticha mezi mnou a tátou.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Táta měl infarkt.“ Vrátila jsem se domů a poprvé za mnoho let jsme seděli všichni u jednoho stolu. Táta byl bledý a slabý. Podíval se na mě: „Alexandro… promiň.“ Ta dvě slova ve mně vyvolala smršť emocí – vztek, smutek i úlevu.

Po jeho smrti jsme s mámou zůstaly samy. Honza přijel jen na pohřeb a pak zmizel zpět do Prahy. Máma mi jednou řekla: „Jsi silnější, než si myslíš.“ A já jí uvěřila.

Dnes je mi třicet a mám vlastní dceru. Každý den jí říkám, jak moc ji miluju – protože vím, jaké to je být neviditelná pro vlastního otce.

Někdy si večer sednu ke stolu a přemýšlím: Co by se stalo, kdybych byla jeho krev? Byla bych šťastnější? Nebo je síla člověka právě v tom, co musel překonat? Co myslíte vy?