Když tě vlastní dítě zapomene: Příběh jedné české matky

„Petře, prosím tě, zavolej mi, až budeš mít chvilku. Už jsem tě neslyšela skoro měsíc…“ šeptám do telefonu, i když vím, že to je jen další zpráva do prázdna. Sedím u kuchyňského stolu, kde ještě před pár lety sedával i on, můj syn, a smál se mým vtipům o tom, jak neumím používat internet. Teď mám pocit, že jsem já ta, kdo nerozumí světu.

Když byl Petr malý, byla jsem na něj sama. Jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Všechno jsem dělala pro něj – pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, abych mu mohla koupit nové boty na tělocvik a zaplatit školu v přírodě. Nikdy jsem si nestěžovala. Když přišel domů s rozbitým kolenem, objala jsem ho a říkala, že všechno bude dobré. Vždycky jsem chtěla být ta silná máma, která všechno zvládne.

„Mami, já bych chtěl jet na výměnný pobyt do Německa,“ řekl mi jednou v osmnácti. Srdce mi sevřelo strachem, ale usmála jsem se a řekla: „Jestli je to tvůj sen, Petře, musíš ho zkusit.“ A tak začal jeho nový život. Nejprve jen na půl roku, pak na rok… a nakonec tam zůstal. Našel si práci, přítelkyni Janu – dnes už jeho ženu – a já zůstala v Pardubicích sama.

Zpočátku jsme si volali každý týden. Vyprávěl mi o práci v bance, o tom, jak je v Německu všechno jiné. Já mu vyprávěla o sousedce paní Novotné, která zase zapomněla klíče v zámku, a o tom, jak mi v práci přidali směny. Smáli jsme se spolu. Ale pak přišla svatba. Pozvali mě, samozřejmě. Všechno bylo krásné, ale cítila jsem se jako cizinec. Jana se mnou mluvila zdvořile, ale odtažitě. Petr byl šťastný, ale už ne tak blízko. Po svatbě se naše hovory zkrátily na pár minut jednou za měsíc.

Jednou jsem mu volala a slyšela v pozadí dětský smích. „Petře, vy máte dítě?“ zeptala jsem se překvapeně. „Jo, mami, promiň, chtěl jsem ti to říct… Máme malou Aničku.“ Slzy mi tekly po tváři. Proč mi to neřekl dřív? Proč jsem se to musela dozvědět náhodou?

Od té doby jsem se snažila být v kontaktu, ale odpovědi byly čím dál kratší. „Mami, máme toho teď moc, ozvu se později.“ „Mami, Anička je nemocná, nemůžu teď mluvit.“ Vždycky nějaký důvod. Přestala jsem posílat dárky, protože jsem nevěděla, jestli vůbec dorazí. Přestala jsem psát dlouhé e-maily, protože na ně nikdo neodpovídal.

Jednou jsem se odhodlala a jela za nimi do Mnichova. Bez ohlášení. Stála jsem před jejich domem s kyticí růží a krabicí perníčků. Jana otevřela dveře a překvapeně se na mě podívala. „Marie? Co tady děláte?“ Petr přišel za ní a tvářil se rozpačitě. „Mami, měla jsi zavolat… Teď se to fakt nehodí.“ Stála jsem tam jako malá holka, která neví, co má dělat. Nakonec mě pozvali dovnitř. Anička mě skoro neznala. Seděla jsem u stolu a dívala se na svého syna, který byl najednou tak daleko.

Cestou domů ve vlaku jsem brečela. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc starostlivá? Nebo málo? Měla jsem ho víc držet doma? Nebo ho víc pustit do světa? Všichni říkají, že děti musí žít svůj život. Ale proč to tolik bolí?

Moje kamarádky mi říkají: „Marie, musíš si najít koníčky, žít pro sebe.“ Ale jak mám žít pro sebe, když celý život byl on? Každý den chodím do práce, večer si pustím televizi, občas zajdu na kafe s Helenou. Ale pořád čekám na ten telefonát. Na tu zprávu: „Mami, chybíš mi.“

Nedávno mi přišel dopis. Obyčejný pohled s fotkou Aničky. Na zadní straně bylo napsáno: „Děkujeme za perníčky. Anička je miluje. Petr a Jana.“ Ani slovo navíc. Ani otázka, jak se mám.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jaké to bude, až tu jednou nebudu. Jestli si Petr vzpomene. Jestli přijede na pohřeb. Jestli někdy pochopí, jak moc ho mám ráda.

Možná jsem udělala chybu, když jsem mu dala tolik svobody. Možná jsem měla být přísnější. Nebo naopak víc objímat. Ale kdo to ví? Každý říká něco jiného. Jenže když sedíte sami v kuchyni a díváte se na prázdný stůl, všechny rady světa jsou k ničemu.

Možná je to osud všech matek – dát všechno a pak čekat, jestli se děti někdy vrátí. Ale proč to musí být tak těžké?

Řekněte mi, co byste dělali vy? Má smysl čekat? Nebo se mám konečně naučit žít pro sebe?