Když ti život nastaví záda: Příběh Jany, samoživitelky z Ostravy

„Proč jsi to udělala, Jano? Proč jsi si nenechala pomoct?“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco jsem se snažila utišit malého Tomáška, který plakal v postýlce. Bylo mi tehdy dvacet čtyři a svět se mi rozpadal pod rukama. Táta seděl v koutě a mlčel, jako vždycky, když šlo do tuhého. Všichni čekali, že se vdám za Petra, že budu mít normální život. Jenže Petr odešel ještě dřív, než jsem stihla Tomáškovi koupit první dupačky.

Bydlela jsem v paneláku na Dubině, kde sousedé věděli o všem dřív než já sama. Každé ráno jsem se bála vyjít na chodbu – stačilo jedno špatné slovo a už jsem byla „ta holka, co si neumí udržet chlapa“. Práce v supermarketu byla úmorná, směny se střídaly jako počasí a peněz bylo vždycky málo. Někdy jsem večer seděla u okna a dívala se na světla Ostravy, přemýšlela jsem, jestli má vůbec cenu bojovat dál.

Jednou večer přišla sousedka paní Novotná. „Janičko, já vím, že to nemáš lehké. Ale nemůžeš pořád jen brečet. Musíš něco dělat!“ řekla mi a podala mi talíř s bábovkou. Byla to jediná chvíle za dlouhé týdny, kdy jsem cítila trochu lidského tepla. Ale hned druhý den jsem slyšela její hlas na chodbě: „Chudák holka, sama s děckem. Kdo ví, co bude dál…“

Moje máma mi často volala: „Jano, vrať se domů. Tady ti pomůžeme.“ Ale já věděla, že doma bych byla jen připomínkou jejich zklamání. Táta by mlčel ještě víc a máma by mi každý den připomínala, jak jsem všechno zkazila. Zůstala jsem tedy v Ostravě sama s Tomáškem.

Jednoho dne mi přišel dopis od Petra. Otevřela jsem ho s třesoucíma rukama:

„Jano,

vím, že jsem tě zklamal. Nejsem připravený být otcem. Prosím tě, odpusť mi. Peníze ti posílat nemůžu, sám mám problémy. Doufám, že najdeš někoho lepšího.“

Zmačkala jsem papír a rozbrečela se. Tomášek ke mně přiběhl a objal mě kolem krku: „Maminko, neplač.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím být silná kvůli němu.

Začala jsem hledat druhou práci – uklízela jsem kanceláře po nocích. Spala jsem sotva tři hodiny denně. Někdy jsem byla tak unavená, že jsem zapomněla dát Tomáškovi večeři. Jednou přišla sociální pracovnice – někdo mě udal, že se o dítě nestarám. Seděla naproti mně v našem malém obýváku a ptala se: „Jano, zvládáte to? Máte nějakou pomoc?“ Cítila jsem se ponížená a zároveň zoufalá.

Jednou večer jsme s Tomáškem seděli na lavičce před domem. On si hrál s autíčkem a já koukala do prázdna. Přisedla si ke mně paní Novotná: „Janičko, lidi budou vždycky mluvit. Ale ty jsi silná holka. Já bych to nezvládla.“

Začala jsem chodit na skupinu pro samoživitelky v komunitním centru. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že někam patřím. Sdílely jsme své příběhy – některé byly ještě horší než ten můj. Jedna z žen, Alena, mi řekla: „Víš, Jano, my nejsme slabé. My jsme přeživší.“

Jednoho dne přišla máma do Ostravy neohlášeně. Stála ve dveřích s taškou plnou jídla a řekla: „Jsem na tebe pyšná.“ Rozbrečela jsem se jí v náručí jako malá holka.

Život nebyl lehčí – peněz bylo pořád málo, Tomášek často nemocný a práce nekonečná. Ale už jsem nebyla sama. Naučila jsem se přijímat pomoc a nebát se říct si o ni.

Dnes je Tomáškovi osm let. Každé ráno mě obejme a řekne: „Maminko, mám tě rád.“ A já vím, že všechno to stálo za to.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Ostravy. Přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás musí být silných i tehdy, když už nemáme sílu? Co byste udělali vy na mém místě?