Když už domov nehřeje: Cesta Jitky za znovuobjevením sebe sama

„Proč je tu zase takový bordel? To tu nikdo jiný než já neuklízí?“ vyhrkla jsem ostře, aniž bych se otočila. Slyšela jsem, jak Petr za mnou ztěžka oddechuje, ale místo odpovědi jen zabouchl dveře do obýváku. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř, který jsem právě držela v ruce. Ale místo toho jsem ho jen položila zpátky do dřezu a nechala vodu téct. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.

Ještě před pár lety bych si něco takového nedokázala představit. Byli jsme s Petrem mladí, zamilovaní, plánovali jsme společný život v našem malém bytě na Žižkově. Smáli jsme se, chodili na pivo do hospody U Vopičky, v létě jsme jezdili na chalupu k jeho rodičům do Jižních Čech. Tehdy jsem věřila, že domov je místo, kde člověk vždycky najde teplo a pochopení.

Ale teď? Teď je domov jenom místo, kde se hromadí špinavé nádobí a nevyřčené výčitky. Petr tráví večery u televize nebo s mobilem v ruce, já se snažím přežít den bez hádky. Děti? Ty si hrají ve svých pokojích, občas se přijdou najíst nebo něco chtějí. Už ani nevím, kdy jsme si naposledy všichni sedli ke stolu a povídali si.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně, koukala na světla Prahy a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. „Jitko, co se s tebou stalo?“ ptala jsem se sama sebe. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládne – práce v knihovně, domácnost, děti, manžela. Ale teď jsem měla pocit, že nezvládám vůbec nic.

Začalo to nenápadně. Petr byl čím dál víc v práci, já čím dál víc sama doma. Když přišel domů, byl unavený a podrážděný. „Můžeš mi dát chvíli klid?“ říkal často. A já mu ho dávala. Jenže ten klid mezi námi narůstal jako zeď.

Jednou jsem to už nevydržela a vybuchla: „Petr, proč spolu už vůbec nemluvíme? Proč mám pocit, že žiju s cizím člověkem?“ On jen pokrčil rameny: „Nevím. Taky mě to štve.“

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vyzvedne Aničku z kroužku, proč je v lednici zase prázdno. Každá hádka byla jako další hřebík do rakve našeho vztahu.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do kuchyně. „Mami, proč jsi pořád smutná?“ zeptala se tiše. Zůstala jsem stát s utěrkou v ruce a nevěděla, co říct. „Jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Ale v očích jsem měla slzy.

Začala jsem si všímat, že i děti jsou jiné – uzavřenější, nervóznější. Syn Honza se začal vymlouvat na bolení břicha, aby nemusel do školy. Anička byla často zamyšlená a smutná. Uvědomila jsem si, že naše napětí doma ovlivňuje i je.

Jednoho dne mi zavolala moje maminka: „Jitko, přijď na kafe. Už tě dlouho nevidím.“ Seděla jsem u ní v kuchyni a rozbrečela se jí na rameni jako malá holka. „Mami, já už nevím, co mám dělat,“ vzlykala jsem. „Všechno je špatně.“

Maminka mě pohladila po vlasech: „Víš, někdy je potřeba začít u sebe. Najdi si něco jen pro sebe. Něco, co tě bude těšit.“

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Co mě vlastně těší? Kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe? Rozhodla jsem se přihlásit na kurz keramiky v místním kulturním domě. První hodinu jsem byla nervózní jako před maturitou. Ale když jsem ponořila ruce do hlíny a začala tvořit misku, cítila jsem poprvé po dlouhé době klid.

Začala jsem chodit na keramiku pravidelně. Poznala jsem tam nové lidi – Janu, která se rozváděla po dvaceti letech manželství; Martinu, která přišla o práci; paní Alenu, která byla vdova už deset let a pořád dokázala vyprávět vtipy. Najednou jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo má problémy.

Doma si Petr všiml změny: „Ty jsi nějaká jiná,“ řekl jednou večer překvapeně. „Jo,“ odpověděla jsem prostě. „Začala jsem dělat něco pro sebe.“

Nejdřív byl trochu podrážděný – prý zanedbávám domácnost. Ale pak viděl, že mám lepší náladu a děti jsou klidnější. Začali jsme spolu zase mluvit – nejdřív opatrně, pak otevřeněji. Řekla jsem mu o svých pocitech i o tom, jak mě mrzí naše odcizení.

Jednou večer jsme seděli u stolu a poprvé po dlouhé době jsme se smáli společně s dětmi nad Honzovým vtipem o učitelce matematiky. Bylo to obyčejné, ale pro mě to byl malý zázrak.

Náš vztah s Petrem není dokonalý – pořád máme spory a někdy je doma dusno. Ale naučila jsem se myslet i na sebe a nebýt jen služkou pro všechny ostatní.

Občas si říkám: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás zapomnělo samy na sebe ve snaze udržet rodinu pohromadě? A kdy konečně začneme žít i pro sebe?