Když už nemůžu dál: Kam s tátou, když domov nestačí?

„Už to prostě nezvládám!“ zakřičela jsem do ticha kuchyně, až se skleničky na polici zachvěly. Táta seděl u stolu, zíral do prázdna a mezi prsty žmoulal ubrousek. „Tati, slyšíš mě vůbec?“ zeptala jsem se zoufale, ale jeho pohled zůstal prázdný. V tu chvíli mi došlo, že jsem na všechno sama.

Jmenuji se Jana Novotná a jsem nejmladší ze tří sourozenců. Můj táta, František, nás měl s mámou později – mně bylo teprve dvacet, když mu bylo šedesát. Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy řešit otázku, kam s vlastním otcem. Ale teď tu stojím, třesu se únavou a v hlavě mi hučí jediná otázka: Co mám dělat?

Všechno to začalo nenápadně. Táta byl vždycky silný chlap, bývalý strojvedoucí, který nás vodil na výlety po republice a učil nás milovat vlaky. Po mámině smrti se ale začal ztrácet. Nejprve zapomínal drobnosti – klíče, jména sousedů, termíny u lékaře. Pak přišla první nehoda: spadl v koupelně a já ho našla až po dvou hodinách. Od té doby jsem se o něj začala starat naplno.

Moji sourozenci – Petr a Lenka – bydlí každý na druhém konci republiky. Petr v Plzni, Lenka v Ostravě. Oba mají rodiny a práce, které jim „nedovolují“ přijet častěji než dvakrát do roka. „Jani, ty jsi stejně doma na mateřské, tak to zvládneš,“ slyšela jsem od Lenky pokaždé, když jsem si postěžovala. Jenže můj syn už dávno chodí do školy a já pracuji z domova jako účetní. Každý den balancuji mezi prací, domácností a péčí o tátu.

Jednoho večera jsem seděla s Petrem na telefonu. „Hele, Jani, já fakt nemůžu přijet. Máme uzávěrku a děti jsou nemocné,“ omlouval se už poněkolikáté. „A co kdybychom tátu dali do domova?“ navrhl opatrně. V tu chvíli mi vhrkly slzy do očí. „To bych mu přece nemohla udělat! Vždycky říkal, že chce zůstat doma…“

Ale jak šel čas, táta byl čím dál bezradnější. Přestal poznávat sousedy i mě. Jednou v noci odešel v pyžamu ven a hledali jsme ho s policií až do rána. Začala jsem mít strach nejen o něj, ale i o sebe. Byla jsem nevyspalá, podrážděná a často jsem na něj křičela kvůli maličkostem. Pak přišel den, kdy jsem ho našla sedět na zemi v kuchyni – pomočeného a uplakaného jako malé dítě.

„Tati… proč mi to děláš?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. On jen tiše vzlykal: „Promiň, Janičko… já už nevím.“

Začala jsem hledat pomoc. Nejprve jsem volala praktické lékařce: „Paní Novotná, zkuste pečovatelskou službu nebo domov pro seniory,“ poradila mi suše. Když jsem volala na úřad městské části, dozvěděla jsem se, že čekací lhůty jsou i dva roky. „A co mám dělat teď?“ ptala jsem se zoufale úřednice. „Musíte vydržet,“ odpověděla.

V noci jsem seděla u počítače a pročítala diskuze na internetu: „Dali jsme maminku do domova a dodnes si to vyčítám.“ „Bylo to nejlepší rozhodnutí pro všechny.“ Tolik protichůdných názorů! V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak mě táta učil jezdit na kole, jak mi držel ruku při prvním dni ve škole… A teď mám být ta zlá dcera, která ho odloží?

Jednoho dne přijela Lenka na návštěvu. Sedly jsme si ke kávě a já jí ukázala seznam léků, které musím tátovi dávat každý den. „Tohle bych nezvládla,“ přiznala tiše. „Ale Jani… ty taky nemůžeš pořád žít jen pro něj.“ Rozplakala jsem se: „A kdo jiný to udělá? Ty? Petr? Nikdo z vás tu není!“ Lenka se rozhlédla po bytě plném léků a pomůcek a poprvé viděla realitu mého života.

Začaly jsme spolu hledat domovy důchodců v okolí Prahy. Všude plno nebo astronomické ceny. Nakonec jsme našly jeden menší domov v Brandýse nad Labem – příjemný personál, zahrada, možnost návštěv kdykoliv. Táta tam šel na zkoušku na měsíc.

První týden jsem brečela každou noc. Měla jsem pocit zrady i úlevy zároveň. Táta byl zmatený, ale pečovatelky byly laskavé a trpělivé. Po čase se jeho stav stabilizoval a já mohla zase začít žít svůj život – chodit s kamarádkami na kávu nebo si jen tak číst knížku.

Petr i Lenka začali jezdit častěji – najednou měli čas na návštěvy v domově i na společné obědy beze spěchu. Táta si oblíbil jednoho spolubydlícího a začal zase trochu žertovat.

Dnes už vím, že jsem udělala správné rozhodnutí – pro něj i pro sebe. Ale pořád mě někdy přepadne pocit viny: Mohla jsem udělat víc? Byla jsem dost dobrá dcera? Nebo je někdy správné myslet i na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší obětovat všechno pro rodiče – nebo si dovolit žít i vlastní život?