Když vám v den šedesátin manžel předá rozvodové papíry

„To si děláš srandu, Karle?“ vydechla jsem, když jsem roztržitě vytáhla z bílé obálky několik listů. Všude kolem mě voněly květiny, na stole stál dort s nápisem „Všechno nejlepší, Jano!“, a já v ruce svírala rozvodové papíry. Karel se na mě díval s tím svým podivným úsměvem, který jsem nikdy neuměla rozluštit. „Promiň, Jano, ale už to dál nejde,“ řekl tiše, skoro omluvně, jako by mi právě oznámil, že se rozbil kotel.

Zamrazilo mě. Bylo mi šedesát. Celý život jsem žila pro rodinu, pro něj, pro naše dvě děti – Petra a Kláru. Vždycky jsem si myslela, že když děti odejdou z domu, budeme mít konečně čas na sebe. Že budeme jezdit na chalupu do Orlických hor, chodit spolu do divadla, smát se jako kdysi. Ale místo toho mi v den mých narozenin podal rozvodové papíry. Všechno se ve mně sevřelo.

„Tohle nemyslíš vážně… Po čtyřiceti letech?“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. Karel jen pokrčil rameny. „Už jsme si neměli co říct, Jano. Poslední roky… žili jsme vedle sebe.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy seděl u televize a já v kuchyni skládala prádlo. Na ticho u večeře, na jeho neustálé služební cesty do Brna. Ale pořád jsem věřila, že je to jen období. Že až přijde důchod, všechno se změní.

„A co děti? Co jim řekneme?“ ptala jsem se zoufale.

„Jsou dospělí. Pochopí to,“ odpověděl klidněji, než bych čekala.

Ten večer jsem seděla v ložnici a dívala se na fotky z dovolených – Karlovy ruce kolem mě, úsměvy na tvářích dětí. Byla to všechno lež? Nebo jsme jen oba zavřeli oči před tím, jak jsme se odcizili?

Druhý den ráno jsem volala Kláře. „Mami, co se děje? Zníš hrozně…“

„Táta… podal žádost o rozvod,“ vypravila jsem ze sebe.

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „To snad ne…“

Petra jsem se bála zavolat. Vždycky byl víc Karlův než můj – měli spolu společné koníčky, jezdili na ryby. Nakonec jsem mu napsala zprávu. Odpověděl až večer: „Mami, přijedu za tebou.“

Karel si sbalil věci během týdne. Prý má už byt v Holešovicích. Prý potřebuje začít znovu. Neptala jsem se ho na žádné detaily – nechtěla jsem slyšet o jiné ženě, i když jsem to tušila už dávno. Vždycky měl slabost pro mladší kolegyně z práce.

První týdny byly nejhorší. Každé ráno jsem vstávala do prázdného bytu a nevěděla, co se sebou. Chodila jsem po Letné a sledovala páry na lavičkách – mladé i staré – a přemýšlela, kde jsme udělali chybu.

Jednou večer mi volala sousedka paní Novotná: „Jano, pojďte k nám na kafe. Nechci vás tu vidět takhle samotnou.“ Seděla jsem u ní v kuchyni a poprvé po dlouhé době se rozbrečela před někým jiným než před sebou samou.

„Víte, já si taky myslela, že s Frantou zestárneme spolu,“ řekla tiše paní Novotná. „Ale pak přišla rakovina a bylo po všem. Vy aspoň máte šanci začít znova.“

Začít znova? V šedesáti? Co bych ještě mohla čekat od života?

Klára mě přemlouvala, abych s ní jela na víkend do Mikulova. „Mami, potřebuješ změnit vzduch.“

Seděly jsme spolu na terase penzionu a popíjely víno. „Víš, mami,“ řekla Klára opatrně, „já si myslím, že táta nebyl šťastný už dlouho. Ale ty taky ne.“

Zamyslela jsem se nad tím. Možná měla pravdu. Možná jsme oba jen hráli roli spokojeného manželství kvůli dětem a okolí.

Začala jsem chodit na kurzy keramiky do kulturního domu na Letné. Poprvé po letech jsem měla pocit, že dělám něco jen pro sebe. Seznámila jsem se tam s Lídou a Hanou – obě byly rozvedené a obě tvrdily, že život po šedesátce teprve začíná.

Jednou večer mi napsal Karel: „Jano, promiň mi to všechno.“ Neodpověděla jsem hned. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli mu mám odpustit.

Petr mě pozval na ryby – poprvé v životě jsem držela prut v ruce a smála se tomu, jak mi to nejde. „Mami, jsi silnější, než si myslíš,“ řekl mi.

Pomalu jsem si začala zvykat na nový život – bez Karla, ale ne bez naděje. Naučila jsem se být sama se sebou a nebát se budoucnosti.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč jsme si nedokázali říct pravdu dřív? Kolik lidí kolem nás žije ve lži jen proto, že se bojí změny? Možná je lepší začít znovu pozdě než nikdy vůbec.