Když vám vlastní rodina zavře dveře: Příběh jedné tchyně

„Mami, prosím tě, už to nech být. Lucka si myslí, že bude lepší, když se budeme vídat jen na svátky,“ řekl mi Petr do telefonu. Jeho hlas byl unavený, skoro provinilý. Seděla jsem na pohovce v prázdném bytě, který jsem před rokem přepsala právě na něj a jeho ženu. Všude kolem mě byly krabice s jejich věcmi, které si ještě neodvezli. Bylo ticho, až mě z toho bodalo u srdce.

„A proč?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. „Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem vám jen chtěla pomoct…“

Petr mlčel. Slyšela jsem, jak v pozadí Lucka něco šeptá. Pak Petr tiše dodal: „Mami, Lucka má pocit, že se moc pleteš do našeho života. Že… že potřebujeme víc prostoru.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem sama tahala dva kluky – Petra a Tomáše – po rozvodu. Bylo jim tehdy deset a čtyři. Můj muž odešel za jinou a já zůstala sama. Máma mi pomáhala, jak mohla, ale většinu času jsem byla na všechno sama. Práce od rána do večera, domácnost, úkoly, nemoci… A teď? Teď mě vlastní syn odstřihne kvůli své ženě.

Když Petr před třemi lety přivedl Lucii domů, byla jsem šťastná. Byla milá, tichá, trochu uzavřená, ale myslela jsem si, že se časem sblížíme. Snažila jsem se – pekla jsem jim koláče, nabízela hlídání dětí, když budou jednou potřebovat… A když se brali a hledali byt, neváhala jsem ani minutu a nabídla jim ten svůj. Sama jsem se přestěhovala do menšího podnájmu na okraji Prahy.

První měsíce byly fajn. Občas jsme zašli na oběd, někdy mě pozvali na kafe. Ale pak se něco změnilo. Lucie začala být odtažitá, Petr byl pořád v práci. Když jsem jim chtěla pomoct s rekonstrukcí kuchyně, Lucka mi řekla, že to zvládnou sami. Když jsem přinesla domácí bábovku, poděkovala a položila ji na linku – ani ji neochutnali.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Mami, Lucka je těhotná.“ Srdce mi poskočilo radostí! Nabídla jsem se, že jim pomůžu s výbavičkou, že pohlídám miminko… Ale Lucka jen chladně poděkovala a řekla, že mají všechno pod kontrolou.

A teď tohle. „Jen na svátky.“ Jako bych byla cizí člověk.

Vzpomínám si na dětství svých kluků. Jak jsme spolu chodili krmit kachny do Stromovky, jak jsme o Vánocích pekli perníčky a zpívali koledy. Byli jsme chudí, ale šťastní. Vždycky jsem si myslela, že rodina je to nejdůležitější na světě.

Zvedla jsem telefon a zavolala Tomášovi, mladšímu synovi. „Tome, co se děje? Proč mě Petr s Luckou nechtějí?“

Tomáš chvíli mlčel. „Mami… Víš, Lucka je trochu jiná. Má ráda svůj klid. Možná jsi byla někdy moc… starostlivá.“

„To je špatně? Starat se o vlastní děti?“

„Ne… Ale oni chtějí žít po svém.“

Zavěsila jsem a rozplakala se. Připadala jsem si zbytečná. Celý život jsem dřela pro děti – a teď mě odstrčili jako nepotřebný nábytek.

Další dny byly prázdné. Chodila jsem do práce v knihovně, večer koukala na televizi nebo četla knížky. Nikdo nezavolal. Nikdo nepřišel.

Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Mami, promiň… Ale Lucka nechce, abys chodila bez ohlášení.“

Bez ohlášení? Vždyť to byl ještě donedávna můj byt! Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy Petr jako malý brečel kvůli šikaně ve škole a já ho utěšovala do noci. Na to, jak Tomáš dostal zápal plic a já s ním spala v nemocnici na židli.

Začala jsem pochybovat o sobě samé. Možná mají pravdu – možná jsem opravdu moc starostlivá. Možná bych měla být víc jako moje sousedka paní Novotná – ta má syna v Brně a vidí ho dvakrát do roka.

Ale proč to tak musí být? Proč je dneska rodina něco, co se musí dávkovat po kapkách?

Jednoho dne mi zavolala máma – moje jediná opora. „Maruško,“ řekla tiše, „nejsi špatná matka. Jen jsi dala dětem všechno – a oni teď nevědí, co s tím.“

Zamyslela jsem se nad tím dlouho do noci.

O týden později přišla pozvánka na Vánoce – „Přijď 24., večeře v šest.“ Nic víc.

Stála jsem 24. prosince před jejich dveřmi s dárkem pro vnoučka v ruce a cítila se jako vetřelec ve vlastním životě.

Večer proběhl v tichosti. Lucie byla zdvořilá, ale chladná. Petr nervózně poposedával u stolu.

Když jsem odcházela domů do svého malého bytu, napadlo mě: Je tohle opravdu rodina? Nebo už jsme jen cizinci spojení stejným příjmením?

Možná jsem udělala chybu – možná jsem dala dětem až příliš mnoho a zapomněla myslet na sebe.

Ale řekněte mi: Má smysl obětovat celý život pro děti, když vás pak jednou požádají, abyste chodili jen na svátky?

Nebo je to prostě dnešní svět? Co myslíte vy?