Když věci začaly mizet: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„Kde je ten řetízek po babičce?“ ozvala se jednoho pátečního večera moje žena Jana, když prohrabávala šuplík v ložnici. Seděl jsem v kuchyni, popíjel kávu a snažil se nevnímat dusno, které se v posledních týdnech v našem bytě usadilo jako těžký závoj. „Nevím, Jani, vždyť jsi ho měla naposledy ty,“ odpověděl jsem unaveně, ale v duchu jsem si už po několikáté přehrával seznam věcí, které nám v poslední době záhadně zmizely. Nejprve to byly drobnosti – pár stovek z peněženky, starý mobil, pak i stříbrné lžičky po mé mamince.

„To už není normální,“ pronesla Jana a její hlas se zlomil. „Myslíš, že… někdo z rodiny?“ Ta otázka visela ve vzduchu jako hrozba. Věděl jsem, že naráží na mou sestru Lenku, která k nám poslední dobou často chodila – prý na kafe, prý si popovídat. Ale já jsem ji znal. Vždycky byla trochu problémová, život jí házel klacky pod nohy a ona si často vybírala tu nejhorší možnou cestu.

„To snad ne…“ snažil jsem se to zamluvit, ale v očích mi probleskla pochybnost. Jana si toho všimla. „Karel, musíme něco udělat. Já už se tu necítím bezpečně.“

A tak jsme udělali to, co bych nikdy nečekal, že budu muset udělat ve vlastním domě – nainstalovali jsme malé kamery do obýváku a chodby. Cítil jsem se jako zrádce. Ale zároveň jsem potřeboval pravdu.

První dny bylo ticho. Nic se nedělo. Pak přišel čtvrtek. Lenka přišla neohlášeně, s úsměvem a krabicí zákusků. „Ahoj brácho! Janičko! Přinesla jsem něco na zub.“ Seděli jsme u stolu, povídali si o ničem a já se snažil být normální. Ale v hlavě mi běželo: Proč tu vlastně je? Proč tak často?

Když odešla, šel jsem rovnou k počítači. Jana stála za mnou a držela mě za rameno. Spustil jsem záznam. Sledovali jsme Lenku, jak se rozhlíží po bytě, když jsme byli na balkoně. Viděli jsme ji, jak otevírá šuplík v předsíni a bere si peněženku. Viděli jsme ji, jak si strká do kapsy prstýnek po mé matce.

Jana začala plakat. Já jen seděl a cítil, jak se mi hroutí svět. Moje vlastní sestra…

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem, co dělat. Zavolat jí? Říct to rodičům? Nebo to zamést pod koberec? Vzpomněl jsem si na dětství – jak jsme spolu stavěli bunkry na zahradě u dědy v Hradci Králové, jak mě chránila před klukama ze sousedství. Jak se tohle mohlo stát?

Druhý den jsem ji pozval na kávu. Přišla s úsměvem, ale když viděla můj výraz, úsměv jí ztuhl.

„Lenko… proč?“ zeptal jsem se tiše.

Nejdřív zapírala. „O čem to mluvíš?“ Pak jsem jí pustil video.

Rozplakala se. „Já… já nevím… Potřebovala jsem peníze… Dlužím všude možně… Prosím tě, Karle…“

Seděl jsem tam a nevěděl, jestli ji mám obejmout nebo vyhodit z bytu.

Jana mě později prosila: „Musíme to říct rodičům. Tohle nemůžeme jen tak přejít.“

Ale já věděl, že tím naši rodinu roztrhneme napůl. Rodiče by to neunesli – máma by Lenku omlouvala do posledního dechu, táta by ji zavrhl.

Nakonec jsme svolali rodinnou radu. Všichni seděli u našeho stolu – máma s kapesníkem v ruce, táta s kamennou tváří, Lenka zlomená a já mezi nimi jako soudce i obžalovaný zároveň.

„Lenka nám kradla,“ řekl jsem nakonec nahlas.

Máma začala brečet: „To není pravda! To by Lenka nikdy neudělala!“ Táta jen mlčel a díval se do stolu.

Lenka přiznala všechno. Dlouhé roky dluhů, exekuce na krku, zoufalství. „Já už nevěděla kudy kam…“ šeptala.

Následovaly týdny hádek a mlčení. Máma mi vyčítala zradu: „Měl jsi ji chránit! Jste sourozenci!“ Táta Lenku vyhodil z domu: „Už nejsi moje dcera.“

Já zůstal stát mezi dvěma světy – mezi Janou a dětmi, kteří chtěli klid a bezpečí, a mezi rodinou, která se rozpadala před očima.

Lenka skončila na ubytovně v Holešovicích. Občas mi volala – někdy opilá, někdy zoufalá. Pomohl jsem jí najít psychologa i práci v pekárně na Smíchově. Ale vztah už nikdy nebyl stejný.

Dnes sedím u stolu a dívám se na prázdné místo naproti sobě. Přemýšlím: Udělal jsem správně? Kde je hranice mezi pomocí a slepou důvěrou? A kolik toho musí člověk obětovat pro pravdu?

Co byste udělali vy? Odpustili byste vlastnímu sourozenci takovou zradu?