Když vlastní dcera ztratí úctu: Příběh o studu, penězích a rodinných ranách

„Mami, prosím tě, nemohla bys tentokrát přispět aspoň na tu školku? Všichni ostatní rodiče dávají vnoučatům dárky a platí jim kroužky…“ slyším v telefonu hlas své dcery Lucie, který je napjatý a trochu podrážděný. Sedím u kuchyňského stolu v našem malém bytě na sídlišti v Ostravě a v ruce svírám hrnek s vlažným čajem. Srdce mi buší až v krku. Vím, že Lucie má pravdu – její tchán s tchyní jsou podnikatelé, jezdí na dovolené do Chorvatska a vnoučkovi koupili nový tablet. Já mám důchod 13 tisíc měsíčně a po zaplacení nájmu mi zbývá sotva na jídlo.

„Lucko, víš, že bych ráda… Ale opravdu to nejde. Mám teď i nedoplatek za elektřinu,“ odpovím tiše a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Na druhém konci je ticho. Pak jen krátké „Tak nic“ a hovor končí.

Zůstávám sedět a dívám se na fotku Lucie s malým Tomáškem na lednici. Vzpomínám, jak jsem ji sama vychovávala po rozvodu s jejím otcem. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale snažila jsem se jí dát lásku, bezpečí a všechno, co jsem mohla. Teď mám pocit, že to nestačí. Že jsem selhala.

Pár dní nato mě Lucie pozve na nedělní oběd. Přijdu s domácím koláčem – mou specialitou – a hned u dveří slyším smích z obýváku. Tam sedí její tchán s tchyní, oba elegantně oblečení, a rozdávají rady o investicích do nemovitostí. Lucie mě sotva představí: „To je moje mamka.“ Její pohled sklouzne po mém starém svetru a já cítím, jak rudnu.

U stolu se baví o tom, kam pojedou příště na wellness víkend. Já mlčím a snažím se být nenápadná. Tomášek se mě ptá: „Babi, proč nemáš auto jako babička Jana?“ Lucie se zamračí: „Tomášku, nebuď zvědavý.“ Ale já vím, že to není jen dětská otázka – je to odraz toho, co slyší doma.

Po obědě mi Lucie pomáhá s kabátem. „Mami, nezlob se, ale příště už radši nepeč koláč. Jana je na dietě a stejně to nikdo nejí.“ Její hlas je odměřený. Cítím se zbytečná.

Doma brečím do polštáře. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Proč je dnes všechno o penězích? Proč moje dcera zapomněla na to, co jsme spolu prožily? Vzpomínám si na chvíle, kdy jsme spolu chodily do parku krmit kachny nebo když jsem jí šila šaty na maturitní ples z levné látky – byla tehdy tak šťastná!

Další týden mi volá sousedka paní Novotná: „Jarmilo, slyšela jsem od Lucie, že Tomášek dostal nový tablet od druhé babičky. Ty jsi mu nic nedala?“ Její tón je soucitný, ale já cítím hanbu. „Nemohla jsem si to dovolit,“ přiznávám potichu.

Večer mi Lucie napíše zprávu: „Mami, prosím tě, příště už Tomáškovi nic nekupuj. On má všechno od druhé babičky a nechci, aby to bylo trapné.“ Dívám se na tu větu dlouho. Trapné? Já jsem trapná?

Začínám se vyhýbat rodinným setkáním. Když mě Lucie pozve na oslavu Tomáškova svátku, vymluvím se na nemoc. Doma sedím sama a poslouchám rádio. Slyším reklamu na půjčku: „Splňte svým blízkým všechna přání!“ Zvedne se mi žaludek.

Jednou večer mi zazvoní telefon. Je to můj bratr Petr z Brna: „Jarmilo, co se děje? Lucka mi volala, že jsi poslední dobou nějaká smutná.“ Rozpláču se mu do telefonu a všechno mu povím.

„Jarmilo,“ říká Petr tiše, „tohle není tvoje vina. Dneska jsou lidi posedlí penězi. Ale ty jsi Lucii dala všechno – lásku, čas i sílu. To je víc než tablet nebo dovolená.“

Po tom hovoru dlouho přemýšlím. Rozhodnu se napsat Lucii dopis:

„Lucko,

vím, že ti nemůžu dát tolik jako rodiče tvého muže. Ale dala jsem ti všechno, co jsem měla – svou lásku a péči. Mrzí mě, že se za mě stydíš kvůli penězům. Doufám, že jednou pochopíš, že opravdová hodnota člověka není v tom, kolik má na účtu.“

Odpověď nepřijde hned. Ale za pár dní mi Lucie zavolá: „Mami… promiň. Asi jsem byla nespravedlivá. Můžeme přijít na koláč?“

Sedíme pak spolu u stolu jako dřív a já cítím úlevu i smutek zároveň. Vím ale jedno: nikdy už nedovolím, aby mě někdo hodnotil podle toho, co mám – nebo spíš nemám.

Někdy si říkám: Kolik rodičů dnes zažívá stejnou bolest? Proč jsme začali měřit lásku penězi? Co byste udělali vy na mém místě?