Když vlastní matka žádá alimenty: Příběh zrady a odpuštění

„Tohle nemůže být pravda,“ zašeptala jsem, když mi Petr podal ten dopis. Jeho oči byly plné soucitu, ale i obav. „Jano, je mi to líto, ale musíš si to přečíst.“ Ruce se mi třásly, když jsem rozlepovala obálku s razítkem okresního soudu. Četla jsem slova, která mi rozbila srdce: Moje vlastní matka po mně žádá alimenty.

V tu chvíli se mi před očima promítl celý můj život. Vzpomněla jsem si na dětství v malém paneláku na sídlišti v Brně. Táta odešel, když mi bylo pět. Máma byla často pryč – někdy v práci, jindy u různých „strýčků“. O mě se moc nestarala. Často jsem seděla sama v kuchyni a čekala, až přijde domů. Někdy nepřišla vůbec. Jídlo jsem si ohřívala sama, úkoly psala potají pod peřinou.

Když mi bylo patnáct, máma mi oznámila, že se stěhuje za novým přítelem do Prahy. „Jsi už dost stará, abys to zvládla sama,“ řekla tehdy bez emocí. Zůstala jsem u babičky, která mě vychovávala dál. Máma se ozvala jen dvakrát – jednou na Vánoce a podruhé, když potřebovala půjčit peníze.

Teď po tolika letech držím v ruce její žádost o alimenty. Prý je nemocná, nemůže pracovat a nemá z čeho žít. Prý jsem její jediná dcera a mám povinnost jí pomoci. Povinnost? Kde byla její povinnost ke mně?

Petr mě objal kolem ramen. „Co budeš dělat?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Mám pocit, že se mi zhroutil svět.“

Následující dny byly jako zlý sen. Volala jsem babičce. „Janičko, to je těžké,“ povzdechla si. „Ale nezapomeň, že jsi silná. Uděláš to, co cítíš jako správné.“

Jenže co je správné? V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mého smutku. „Jano, jsi v pořádku?“ ptala se mě Alena z účtárny. Nevěděla jsem, jak vysvětlit, že mě vlastní matka žene k soudu.

Jednoho večera jsem seděla s Petrem u stolu a probírali jsme možnosti. „Můžeš to odmítnout,“ řekl opatrně. „Soud bude chtít slyšet tvůj příběh.“

„Ale co když mi nikdo neuvěří?“ ptala jsem se zoufale. „Co když budou říkat, že jsem nevděčná dcera?“

Petr mě vzal za ruku. „Znám tě. Vím, čím sis prošla. Ať už se rozhodneš jakkoliv, budu stát při tobě.“

Rozhodla jsem se napsat matce dopis. Dlouho jsem hledala slova:

„Mami,

píšeš mi po tolika letech a žádáš mě o peníze. Vzpomínáš si vůbec na to, jak jsi mě nechala samotnou? Kolik nocí jsem probrečela? Kolikrát jsem tě prosila, abys přišla domů? Chápu, že jsi teď v těžké situaci, ale já ti nemohu dát to, co jsi mi nikdy nedala – lásku a bezpečí.“

Odpověď nepřišla.

Soudní stání bylo krátké a chladné. Matka seděla na druhé straně místnosti, oči sklopené. Její advokátka četla seznam jejích nemocí a dluhů. Já vypovídala o svém dětství – o samotě, o tom, jak mě vychovávala babička.

Soudkyně byla přísná: „Paní Novotná, zákon říká, že děti mají povinnost postarat se o své rodiče v nouzi. Ale také bere v úvahu vztahy v rodině.“

Když jsme vyšli ze soudní síně, matka ke mně přišla poprvé po letech blíž. „Jano… promiň,“ zašeptala.

Nevěděla jsem, co říct. Slzy mi stékaly po tvářích.

Doma jsem dlouho přemýšlela nad tím, co znamená být dcerou a co znamená být matkou. Můžeme odpustit minulost? Jsme povinni pomáhat těm, kteří nám ublížili?

Nakonec soud rozhodl: mám platit symbolickou částku – jen tolik, aby matka nezůstala úplně bez prostředků. Prý je to kompromis mezi zákonem a spravedlností.

Petr mě objal: „Jsi statečná.“

Ale já si nejsem jistá. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem měla být tvrdší? Nebo naopak velkorysejší?

Možná nikdy nenajdu odpověď.

A tak se ptám vás: Opravdu dlužíme rodičům všechno jen proto, že nás přivedli na svět? Nebo máme právo chránit sami sebe i před vlastní rodinou?