Když vlastní matka ztratí srdce: Útěk za svobodou a bolestí

„Jsi neschopná, sobecká kráva! Doufám, že tě taky jednou postihne to, co tvého bratra!“ Zpráva od mámy mi blikla na displeji přesně ve chvíli, kdy jsem si v tramvaji na Letné myslela, že se mi konečně podaří na chvíli zapomenout. Už jsem zablokovala tolik jejích čísel, že bych je mohla sbírat jako známky. Ale ona vždycky najde nový způsob, jak mě zasáhnout.

Někdy mám pocit, že mi v hlavě pořád zní její hlas – ostrý, neúprosný, plný výčitek. „Proč mi tohle děláš? Proč jsi mě nechala samotnou s tím tvým bratrem? Ty si vůbec neuvědomuješ, co všechno musím zvládnout!“ Když jsem byla malá, myslela jsem si, že máma je hrdinka. Dneska už vím, že i hrdinové umí být krutí.

Můj bratr Honza se narodil s dětskou mozkovou obrnou. Od malička potřeboval neustálou péči. Táta odešel, když mi bylo osm, prý už to nezvládal. Máma od té doby byla jako časovaná bomba. Každý den jsem slyšela: „Musíš pomoct! Musíš být silná! Musíš být lepší než ostatní!“ Jenže já jsem chtěla být jen obyčejná holka. Chtěla jsem jít na kafe s kamarádkami, smát se klukům ve třídě, snít o tom, že jednou uteču do Prahy a budu studovat psychologii.

Místo toho jsem každý den po škole běžela domů. Krmila Honzu přes hadičku, přebalovala ho, četla mu pohádky. Máma mezitím seděla v kuchyni a kouřila jednu cigaretu za druhou. Když jsem jednou přišla později kvůli doučování z matiky, dostala jsem facku. „Ty si myslíš, že máš právo na svůj život? My jsme tvoje rodina! My jsme tvoje povinnost!“

Poslední kapka přišla po maturitě. Všichni slavili, já seděla doma a poslouchala máminy nadávky. „Na vysokou? Ty? A kdo bude pomáhat Honzovi? Já už nemůžu! Jestli odejdeš, tak tě vymažu ze života!“

V noci jsem sbalila batoh a utekla. První noc jsem spala u kamarádky Katky na Žižkově. Ráno mi přišla první zpráva: „Jsi zrůda! Doufám, že tě potká to samé co jeho!“ Srdce mi bušilo až v krku. Katka mě objala: „Musíš to vydržet. Nemůžeš se vrátit.“

Začala jsem nový život. Práce v kavárně na Vinohradech, malý podnájem s dalšími dvěma holkami. Večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná dcera. Všude kolem mě byly rodiny – v tramvaji, v parku, v kavárně. Smály se spolu, hádaly se o blbostech. Já měla jen ticho a výčitky.

Jednou večer mi přišla další zpráva: „Kdybys nebyla taková svině, Honza by nebyl tak nemocný! To ty za to můžeš!“ Rozklepaly se mi ruce. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem Honzu držela za ruku a šeptala mu pohádky do ucha. Nikdy jsem ho nenechala samotného – až do té noci.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. Poprvé v životě mě někdo poslouchal bez odsuzování. „Vaše máma je nešťastná žena,“ řekla mi jednou tiše. „Ale to neznamená, že máte povinnost obětovat celý svůj život.“

Jednou jsem potkala Honzovu bývalou asistentku paní Hanu v supermarketu na Florenci. „Tvoje máma je pořád stejná,“ povzdechla si. „Ale Honza tě pořád hledá očima.“ Rozbrečela jsem se mezi regály s těstovinami.

Začala jsem psát Honzovi dopisy. Nevěděla jsem, jestli mu je máma dává – asi ne. Ale aspoň jsem měla pocit, že pro něj něco dělám. V každém dopise jsem mu psala o Praze – o tom, jak voní káva v kavárně ráno, jak je krásný západ slunce nad Vltavou.

Máma mezitím nepřestávala útočit. Změnila si profilovku na Facebooku na černou a napsala status: „Moje dcera mě opustila v nejhorší chvíli.“ Lidi jí psali soucitné komentáře. Nikdo neznal pravdu.

Jednou večer mi zavolala teta Alena: „Tvoje máma je na dně. Ale ty nejsi její majetek.“ Poprvé někdo řekl nahlas to, co jsem celou dobu cítila.

Dneska je to rok od mého útěku. Sedím na parapetu svého pokoje a dívám se na noční Prahu. Máma mi dnes napsala další zprávu: „Doufám, že jednou pochopíš, co jsi udělala.“ Možná ano – možná ne.

Ale poprvé v životě cítím kousek svobody.

Někdy se ptám sama sebe: Je možné odpustit někomu, kdo vám tolik ublížil? A mám právo žít svůj život i za cenu toho, že zklamu vlastní rodinu?