Klíč, úvěr a zrada: Rodinná válka o byt na pražském sídlišti

„Co tady děláte?!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře svého bytu na pražském sídlišti a spatřila bratra Petra s jeho přítelkyní Lenkou, jak sedí v mém obýváku a sledují televizi. Jejich boty rozházené u dveří, hrnky od kávy na stole a moje deka přehozená přes Lenčiny nohy. V tu chvíli mi v hlavě explodovala směs vzteku a bezmoci.

Petr se na mě podíval s tím svým typickým výrazem „vždyť o nic nejde“. „Ahoj, ségra. Máma nám dala klíče, říkala, že ti to nebude vadit. Potřebujeme tu pár dní přespat, než nám opraví koupelnu.“

Zůstala jsem stát ve dveřích, neschopná slova. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem dřela v práci, abych si tenhle byt mohla dovolit. Každý měsíc jsem počítala koruny, abych zvládla splátku hypotéky. Máma mi sice občas pomohla s nákupem nebo pohlídala kocoura, ale nikdy mi nikdo na byt nepřispěl. Byl to můj domov, moje útočiště. A teď tu sedí Petr s Lenkou, jako by to byl jejich prostor.

„Mami?“ zavolala jsem do telefonu hned, jak jsem se zavřela v ložnici. „Proč jsi dala Petrovi klíče? To je přece můj byt!“

Máma povzdechla do sluchátka: „No tak, Jitko, vždyť je to tvůj bratr. Má teď těžké období a potřebuje pomoc. Ty jsi silná holka, zvládneš to.“

Silná holka. Vždycky jsem byla ta, co všechno vydrží. Ta, co se postará o ostatní. Ale kdo se postará o mě? Když jsem před třemi lety podepisovala smlouvu na hypotéku, všichni mi říkali, že je to bláznovství. Táta už nebyl mezi námi a máma se starala hlavně o Petra – věčný průšvihář, který nikdy nevydržel v práci déle než půl roku.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v kuchyni a počítala peníze. Na chvíle, kdy jsem musela odmítat kamarády, protože jsem neměla na pivo ani na kino. Na to, jak jsem si nemohla dovolit ani pořádnou dovolenou. Ale stálo to za to – měla jsem svůj vlastní byt na Ursynově. Teď mi ho rodina bere pod rukama.

Večer jsem seděla v kuchyni a poslouchala smích z obýváku. Petr s Lenkou si objednali pizzu – samozřejmě na můj účet – a já měla chuť vyhodit je oba ven. Ale máma by mi to nikdy neodpustila. Vždycky říkala: „Rodina je nejdůležitější.“ Jenže co když rodina překročí hranici?

Druhý den ráno jsem našla Petra v koupelně s ručníkem kolem pasu. „Hele, Jitko,“ začal opatrně, „nebylo by lepší, kdybys teď pár dní spala u mámy? My bychom tu měli víc klidu.“

To už bylo moc. „To snad nemyslíš vážně! To je můj byt! Já tu platím nájem i hypotéku! Vy jste tu jenom hosti!“

Lenka se přidala: „Ale tvoje máma říkala…“

„Moje máma není majitelka tohohle bytu!“ vyjela jsem na ni.

Petr se urazil a zabouchl se v pokoji. Já seděla v kuchyni a brečela vzteky i bezmocí. Máma mi pak volala a vyčítala mi, že jsem necitlivá a že bych měla Petrovi pomoct.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Opravdu jsem tak špatná sestra? Měla bych být víc chápavá? Ale proč mám pořád ustupovat já? Proč je moje síla důvodem k tomu, aby mě ostatní využívali?

Další dny byly peklo. Petr s Lenkou se chovali jako doma – používali moje věci bez ptaní, Lenka si půjčila můj fén i kosmetiku a Petr dokonce pozval kamaráda na PlayStation. Když jsem přišla z práce unavená, našla jsem v kuchyni nepořádek a prázdnou lednici.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor:

„Hele, myslíš, že by tu Jitka nemohla bydlet u mámy napořád? Tady je to fakt lepší než u nás,“ smála se Lenka.

V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neudělám, přijdu o všechno, co jsem si vybudovala.

Druhý den ráno jsem sbalila Petrovi i Lence věci do tašek a postavila je ke dveřím.

„Co to má znamenat?“ rozčiloval se Petr.

„To znamená, že končíte. Tohle je můj domov a já už ho nehodlám sdílet s někým, kdo si mě neváží.“

Lenka se urazila a Petr mi řekl pár sprostých slov do očí. Máma mi pak volala a brečela do telefonu: „Jitko, vždyť je to tvůj bratr! Jak můžeš být tak tvrdá?“

Ale já už byla rozhodnutá. Poprvé v životě jsem myslela na sebe.

Teď sedím ve svém tichém bytě a přemýšlím: Je opravdu rodina důležitější než vlastní klid? Kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním? Co byste udělali vy na mém místě?