Kolik dostává máma důchod? To není moje věc… nebo je?

„A kolik vlastně tvoje máma dostává důchod?“ zeptala se mě Lenka u oběda, když jsme s kolegyněmi seděly v kuchyňce a probíraly, jak se starají o své rodiče. Všichni se na mě podívali a já najednou zrudla. „Já… vlastně nevím. Nikdy jsem se neptala. To je přece její věc, ne?“ vyhrkla jsem a snažila se pousmát, ale v tu chvíli jsem cítila, jak mi v žaludku narůstá tíha.

Lenka se zamračila. „No jo, ale co když potřebuje pomoct? Já třeba každý měsíc posílám mámě tisícovku, protože s tím, co dostává, by sotva vyšla.“ Ostatní přikyvovaly a začaly vyprávět, jak jejich rodiče počítají každou korunu, jak jim pomáhají s nájmem nebo s nákupem léků. Já jen mlčela a v hlavě mi vířily myšlenky.

Moje máma, paní Alena Novotná, žije sama v našem starém bytě na Žižkově. Táta zemřel před deseti lety a od té doby jsme spolu spíš jen tak přežívaly. Voláme si jednou týdně, občas jí přivezu nákup nebo jí pomůžu s počítačem, ale nikdy jsme spolu nemluvily o penězích. Vždycky byla hrdá a tvrdila, že si poradí sama. Já jsem to respektovala – nebo jsem si to aspoň myslela.

Ten den jsem přišla domů a nemohla jsem se zbavit pocitu viny. Co když máma opravdu nemá dost? Co když se stydí říct si o pomoc? Vzpomněla jsem si, jak mi jednou mezi řečí řekla, že už si nekupuje kávu v obchodě, protože je drahá. Tehdy jsem to přešla jako vtip, ale teď mi to znělo v hlavě jako varovný signál.

Rozhodla jsem se, že za ní zajdu. Když jsem zazvonila u dveří, chvíli trvalo, než otevřela. Byla bledá a unavená. „Ahoj mami,“ řekla jsem a snažila se usmát. „Přinesla jsem ti koláč z pekárny.“

„To jsi nemusela, Zuzanko,“ odpověděla a pozvala mě dál. Byt byl čistý jako vždycky, ale všimla jsem si, že na stole leží složenky a otevřený dopis z pojišťovny.

Sedly jsme si ke stolu a já chvíli váhala. Pak jsem se nadechla: „Mami… můžu se tě na něco zeptat? Jak to máš vlastně s penězi? Stačí ti důchod?“

Máma ztuhla a chvíli mlčela. Pak si povzdechla: „Víš, Zuzko… není to jednoduché. Důchod mám malý, po tátovi mi skoro nic nezbylo. Ale nechci tě zatěžovat. Máš svůj život.“

„Ale mami! Proč jsi mi to neřekla?“ vyhrkla jsem a cítila slzy v očích. „Myslela jsem, že kdybys něco potřebovala, řekneš mi to.“

Máma se smutně usmála: „Nechtěla jsem být na obtíž. Vždycky jsem byla zvyklá starat se sama.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme si odcizily. Já žila ve své bublině – práce, přátelé, vlastní starosti – a nevšimla si, že máma možná každý měsíc obrací každou korunu. Najednou mi bylo líto všech těch promarněných příležitostí být jí blíž.

„Mami… chci ti pomoct,“ řekla jsem tiše. „Aspoň trochu. Můžeme se domluvit, že ti budu každý měsíc něco posílat? Nebo ti aspoň pomůžu s nákupy a složenkami?“

Máma dlouho mlčela a pak přikývla. „Děkuju, Zuzko. To by mi moc pomohlo.“

Začaly jsme spolu víc mluvit – nejen o penězích, ale i o životě, o tátovi, o tom, co ji trápí i těší. Najednou jsem měla pocit, že jsme si zase blíž jako dřív.

Ale pořád mě tížilo svědomí. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Proč je v naší společnosti tak těžké mluvit o penězích – zvlášť v rodině? V práci jsem pak slyšela další příběhy – někdo platí rodičům léky, jiný jim kupuje uhlí na zimu nebo platí pečovatelku.

Jednou večer jsme s mámou seděly u čaje a ona najednou řekla: „Víš, Zuzko… někdy mám pocit, že jsme pro vás staré lidi už jen přítěž.“

Zamrazilo mě. „To není pravda! Jenom… možná neumíme říct si o pomoc. A my mladší zase neumíme naslouchat.“

Od té doby se snažím být k mámě pozornější – nejen finančně, ale i lidsky. A taky mluvím s kolegyněmi o tom, jak je důležité zajímat se o své rodiče dřív, než bude pozdě.

Někdy večer přemýšlím: Kolik dalších matek a otců sedí sami doma a bojí se říct svým dětem pravdu? A kolik z nás žije v domnění, že je všechno v pořádku – jen proto, že se nezeptáme?

Možná bychom měli častěji položit tu jednoduchou otázku: „Mami, tati… jak se opravdu máš?“