Kolik stojí otcova oběť?

„Davide, mohl bys mi prosím pomoct s těmi papíry?“ ozvalo se z kuchyně. Otočil jsem se od notebooku, kde jsem právě řešil pracovní e-maily, a s povzdechem jsem se zvedl. Táta stál u stolu, v ruce držel složku s dokumenty a jeho tvář byla napjatá. Vždycky byl spíš uzavřený, málomluvný chlap, který nikdy moc nemluvil o svých pocitech. Vlastně jsme spolu nikdy neměli moc blízký vztah – po mámině smrti jsme si každý žili svůj život pod jednou střechou.

„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se, možná až příliš netrpělivě. Táta chvíli mlčel, pak mi podal složku. „Je to ohledně mého důchodu. Něco mi nesedí s výplatou, prý mi chybí nějaké roky pojištění.“

Převrátil jsem oči v sloup. „To jsi nemohl řešit dřív? Teď to budu muset celé pročítat…“

Táta se stáhl do sebe a já si v tu chvíli připadal jako největší sobec. Ale byl jsem unavený, práce mě vyčerpávala a doma jsem chtěl mít klid. Jenže když jsem začal pročítat papíry, narazil jsem na něco zvláštního – několik let, kdy táta podle všeho nepracoval. Nikdy o tom nemluvil. Vždycky jsem měl za to, že byl celý život zaměstnaný v továrně na Smíchově.

„Tati… co je tohle za roky? Tady je mezera mezi 1995 a 1998.“

Táta se posadil ke stolu a dlouho mlčel. Pak tiše řekl: „To bylo… když jsi byl nemocný. Musel jsem zůstat doma, abych se o tebe postaral.“

Zarazil jsem se. Vzpomínal jsem si matně na období, kdy jsem byl často v nemocnici s astmatem, ale nikdy mě nenapadlo, že by kvůli mně táta přišel o práci. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat,“ pokrčil rameny. „Byl jsi dítě.“

V tu chvíli mi došlo, jak málo toho o svém otci vlastně vím. Vždycky jsem ho bral jako samozřejmost – tichého muže v pozadí, který prostě nějak funguje. Nikdy jsem se nezajímal o jeho minulost, o jeho oběti.

Ten večer jsem nemohl usnout. Hlavou mi běžely vzpomínky – jak mě táta vozil na pohotovost, jak seděl u mé postele s knížkou, když jsem nemohl dýchat. A já mu to nikdy nijak nevrátil.

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Táta byl čím dál uzavřenější, já čím dál víc podrážděný. Jednou večer přišla sestra Jana na návštěvu. „Co se tady děje?“ zeptala se hned ve dveřích.

„Táta má problém s důchodem,“ řekl jsem suše.

Jana si sedla ke stolu a začala listovat dokumenty. „Davide, ty vůbec nevíš, co všechno pro nás táta udělal. Pamatuješ si vůbec na ty roky, kdy jsi byl pořád nemocný? Táta tehdy přišel o práci a máma musela vzít dvě směny.“

Zrudl jsem studem. „Nikdy mi to neřekli.“

Jana se na mě podívala smutně: „Protože tě chtěli chránit.“

Další dny jsem strávil obíháním úřadů s tátou. Viděl jsem ho poprvé opravdu zlomeného – úřednice na sociálce byla nekompromisní: „Bohužel, pokud nemáte doložené zaměstnání nebo péči o osobu blízkou, ty roky vám prostě chybí.“

Cestou domů jsme mlčeli. Táta vypadal menší než kdy jindy. Večer seděl u stolu a zíral do prázdna.

„Tati… promiň,“ řekl jsem tiše.

Podíval se na mě unavenýma očima: „Za co?“

„Že jsem si nikdy nevšiml… že jsi kvůli mně tolik obětoval.“

Táta jen pokrčil rameny: „To je přece samozřejmé.“

Ale nebylo to samozřejmé. Začal jsem přemýšlet o všem, co pro mě rodiče udělali – kolik nocí nespali, kolik snů museli odložit stranou kvůli mým problémům.

Jednoho dne mi zavolala Jana: „Davide, táta je v nemocnici.“

Rozběhl jsem se tam a našel ho na lůžku, bledého a slabého. Sedl jsem si k němu a poprvé v životě jsme spolu opravdu mluvili – o jeho dětství v malém městě u Plzně, o tom, jak chtěl být učitelem, ale místo toho šel do fabriky, aby uživil rodinu.

„Nelituješ toho?“ zeptal jsem se.

Táta se usmál: „Ne. Vy jste byli vždycky moje největší radost.“

Když ho propustili domů, začal jsem trávit víc času s ním i s Janou. Pomáhal jsem mu s papíry a nakonec jsme společně našli způsob, jak doložit péči o dítě díky potvrzení od lékaře. Důchod mu sice zůstane menší, ale aspoň něco.

Dnes už vím, že rodičovská oběť není samozřejmost. Kolik z nás si to uvědomuje včas? Kolik toho vlastně víme o těch, kteří nás vychovali? A dokážeme jim to někdy opravdu vrátit?