Kolik stojí rodičovská oběť? Příběh syna, který až příliš dlouho mlčel

„Pomáháš svému tátovi?“ ozvalo se od stolu v kuchyňce naší firmy, když jsme si s kolegy dávali kávu. Petr, ten věčně upřímný, mi to vpálil mezi oči. Zasmál jsem se, abych zakryl rozpaky. „On si vždycky vystačil sám,“ odpověděl jsem a doufal, že téma rychle vyšumí. Ale v hlavě mi to zůstalo znít jako ozvěna.

Jmenuji se Tomáš Novotný a je mi třicet sedm let. Můj otec, Josef Novotný, celý život jezdil jako řidič autobusu v Praze. Každé ráno vstával ve čtyři, aby stihl první spoj z Depa Hostivař. Máma nám umřela, když mi bylo deset, a táta mě vychovával sám. Nikdy si nestěžoval, nikdy neplakal. Jen občas seděl večer u stolu a mlčky hleděl do stěny.

Když jsem byl mladší, měl jsem pocit, že jeho život je jednoduchý: práce, domů, televize, spánek. Nikdy jsme nemluvili o penězích. Táta byl hrdý chlap – nikdy by si o pomoc neřekl. A já? Já jsem byl rád, že mám svůj život, svou práci v kanceláři a svůj byt na Žižkově.

Ale ta otázka od Petra mě začala pronásledovat. Vracela se mi v hlavě cestou domů tramvají, při večeři i před spaním. Kdy jsem se naposledy zeptal táty, jak se má? Kdy jsem mu naposledy přinesl něco jen tak? Vždycky jsem si myslel, že když mu zavolám jednou týdně a přijedu na nedělní oběd, dělám dost.

Jednoho večera jsem se rozhodl. Zazvonil jsem u tátových dveří bez ohlášení. Otevřel mi v teplákách a starém svetru. „Tomáši? Něco se stalo?“ zeptal se překvapeně.

„Ne… jen jsem tě chtěl vidět,“ zamumlal jsem a cítil se trapně jako puberťák.

Sedli jsme si ke stolu. Táta mi nalil čaj a chvíli jsme mlčeli. Všiml jsem si, že má ruce ještě zhrublé od práce, i když už je pět let v důchodu.

„Tati… jak vycházíš s penězi?“ zeptal jsem se najednou.

Podíval se na mě dlouze. „Proč se ptáš?“

„Jen tak… nikdy jsme o tom nemluvili.“

Táta pokrčil rameny. „Mám důchod. Není to moc, ale vystačím si.“

„A co když ne?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Tomáši, já tě nikdy nechtěl zatěžovat. Ty máš svůj život.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Uvědomil jsem si, že jsem celý život bral jeho oběť jako samozřejmost. Že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, jaké to je být sám, starý a bez partnerky. Že jsem nikdy neviděl jeho strachy ani únavu.

Začal jsem k němu jezdit častěji. Někdy jen na kafe, jindy mu pomůžu s nákupem nebo opravím kapající kohoutek. Jednou jsem mu přinesl nový svetr – ten starý už měl na loktech díry.

Jednoho dne mi řekl: „Víš, Tomáši, já jsem nikdy nečekal, že mi budeš něco dávat. Ale když přijdeš… mám pocit, že na mě ještě někomu záleží.“

Ta slova mě rozbrečela. Poprvé v životě jsem objal svého otce.

Začal jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly: jak pečlivě skládá účtenky do krabičky od sušenek; jak šetří na elektřině a topení; jak si místo masa kupuje levné párky; jak se bojí otevřít složenku od pojišťovny.

Jednou večer jsme seděli u televize a on najednou řekl: „Víš, když byla máma nemocná, bál jsem se, že to nezvládnu. Ale kvůli tobě jsem musel.“

Mlčel jsem. Neměl jsem slov.

Začal jsem mu posílat každý měsíc něco na účet. Ne moc – jen tolik, aby měl jistotu, že může jít k zubaři nebo si koupit lepší jídlo. Nejdřív protestoval, ale pak to přijal.

Jednou mi zavolal: „Tomáši… koupil jsem si nové boty! Po dvaceti letech!“ Smál se do telefonu jako malý kluk.

V práci už se mě nikdo neptá, jestli pomáhám tátovi. Ale já vím, že teď už bych odpověděl jinak.

Někdy přemýšlím: Proč jsme v Česku tak uzavření? Proč neumíme mluvit o penězích ani o citech? Proč čekáme až do chvíle, kdy je pozdě?

Možná nejsem jediný syn, který dlouho mlčel. Možná je nás víc.

A tak se ptám: Kolik stojí rodičovská oběť? A kdy naposledy jste se zeptali svých rodičů, jestli něco nepotřebují?