Křik za zavřenými dveřmi: Den, kdy se rodina lámala

„Proboha, už ji utiš! Mám pocit, že mi praskne hlava!“ Tchyně stála ve dveřích obýváku, ruce v bok, oči přimhouřené bolestí i podrážděním. Malá Anička ležela na gauči, tvář rudou horečkou a slzy jí stékaly po tváři. Snažila jsem se ji obejmout, pohladit po vlasech, ale její pláč byl zoufalý a neutišitelný.

„Eliško, co mám dělat? Je nemocná, má čtyřicet horečku…“ zašeptala jsem zoufale, ale Eliška – moje tchyně – jen protočila oči.

„To je pořád dokola! Vždyť už je to třetí den! Kdybys byla pořádná matka, už bys s tím něco udělala. Já tohle nevydržím!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ven do zimy, do ticha, kde by mě nikdo nesoudil. Ale nemohla jsem. Anička mě potřebovala. A já potřebovala pomoc – nebo aspoň trochu pochopení.

Vzpomněla jsem si na dobu před pěti lety, kdy jsme se s manželem Petrem rozhodli přestěhovat k jeho rodičům do rodinného domu v Kladně. Bylo to logické – Petr přišel o práci a já byla na mateřské. Tchán byl ještě živý a dům byl velký. Jenže od té doby, co tchán zemřel, Eliška se změnila. Byla podrážděná, všechno jí vadilo a nejvíc asi to, že už není v domě sama.

„Mami, prosím tě…“ ozval se Petr z kuchyně. „Nech ji být, Anička je fakt nemocná.“

„A co já? Já mám taky právo na klid! Jsem stará ženská, potřebuju odpočívat! Celý život jsem makala a teď nemůžu mít ani chvíli ticha?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat další výčitky. V hlavě mi hučelo. Vzpomněla jsem si na vlastní mámu – jak by mi teď pomohla, jak by mě objala a řekla: „To zvládneš.“ Ale máma už tu nebyla. Zůstala jsem jen já, Anička a Eliška.

Anička se rozkašlala a znovu začala plakat. Horečka jí stoupala a já měla strach. Volala jsem dětské lékařce, ale ta mi jen poradila Paralen a studené obklady. V noci jsme s Petrem střídali studené zábaly a modlili se, aby ráno bylo líp.

Ale ráno bylo ještě horší. Eliška bouchla dveřmi od ložnice tak silně, až se Anička lekla a začala znovu křičet.

„To už stačí! Jestli ji neutišíš, tak já jdu pryč! Nebudu tady poslouchat ten řev!“

Petr se rozčílil: „Mami! To myslíš vážně? Kam bys šla?“

„Klidně ke kamarádce! Nebo do hotelu! Ale tohle já nevydržím!“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet taky. Ale místo toho jsem jen seděla u Aničky a hladila ji po vlasech.

„Mami… bolí mě bříško…“ vzlykla Anička.

„Já vím, zlatíčko… vydrž…“

Petr si sedl vedle mě a chytil mě za ruku. „Musíme to nějak přežít,“ zašeptal.

Ale jak? Jak přežít v domě, kde místo podpory slyšíte jen výčitky? Kde každý den začíná hádkou a končí tichým pláčem?

Odpoledne přišla Eliška z kuchyně s hrnkem čaje a postavila ho přede mě.

„Tady máš. Aspoň něco pro tebe. Ale měla bys s ní zajít k doktorce ještě dneska.“

„Volala jsem tam už třikrát. Říkala, že máme vydržet.“

Eliška si povzdechla a sedla si naproti mně.

„Víš… já vím, že to nemáš lehké. Ale já taky ne. Jsem sama… A když slyším ten pláč… připomíná mi to dobu, kdy byl Petr malý a já byla na všechno sama.“

Poprvé za ty tři dny jsem v jejích očích viděla něco jiného než hněv – únavu a smutek.

„Možná bychom si měly víc pomáhat…“ řekla jsem tiše.

Eliška přikývla. „Možná jo.“

Večer horečka konečně klesla. Anička usnula vyčerpaná v mé náruči a já seděla v kuchyni s Eliškou a Petrem. Mlčky jsme pili čaj a každý přemýšlel o svých bolestech i nadějích.

Dnes už vím, že rodina není jen o lásce – je i o trpělivosti, odpuštění a schopnosti naslouchat druhým i tehdy, když máme pocit, že už nemůžeme dál.

A tak se ptám: Kolik toho musí člověk vydržet, než pochopí druhého? A kde je hranice mezi vlastním klidem a pomocí těm, které milujeme?