Láska na sklonku života: Když rodina zůstane stranou

„Mami, ty ses snad zbláznila!“ křičela na mě dcera Jana, když jsem jí oznámila, že se budu vdávat. Stála uprostřed mého malého obýváku v paneláku na Jižním Městě, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Syn Petr jen mlčel a díval se do země. V tu chvíli jsem si připadala jako provinilé dítě, ne jako sedmdesátiletá žena, která si dovolila ještě jednou milovat.

Když mi před dvěma lety zemřel manžel František, myslela jsem, že už mě v životě nic hezkého nečeká. Dny plynuly jeden jako druhý: ráno káva, pak nákup v Albertu, odpoledne televize a večer samota. Děti mě navštěvovaly jednou týdně, většinou jen na skok. Všichni mi říkali, že mám být ráda za vnoučata a klid. Ale já cítila jen prázdno.

Pak jsem potkala Karla. Seděl na lavičce v parku s knížkou v ruce a usmál se na mě. Slovo dalo slovo a najednou jsme spolu chodili na procházky, do kina i na koncerty. Bylo to jako znovuzrození. Karel byl vdovec, měl dvě dospělé dcery, ale žil sám. Povídali jsme si o všem – o dětství za socialismu, o prvních láskách i o tom, jaké to je stárnout v Praze.

Po půl roce mi navrhl, abychom se vzali. „Proč ne? Na co čekat?“ smál se a já se smála s ním. Jenže když jsem to řekla dětem, začalo peklo.

„Chce ti jenom sebrat byt! Vždyť ho skoro neznáš!“ vyčetla mi Jana. „A co dědictví? Myslíš vůbec na nás?“ přidal se Petr poprvé za dlouhou dobu. Snažila jsem se jim vysvětlit, že Karel má svůj byt a peníze nepotřebuje. Ale nevěřili mi.

Začali mě navštěvovat čím dál méně. Vnoučata jsem najednou vídala jen na fotkách z Facebooku. Když jsem jim volala, měli vždycky moc práce nebo byli nemocní. Bylo mi úzko, ale Karel mě držel nad vodou.

Svatba byla malá – jen my dva a svědci z Karlovy strany. Moje děti odmítly přijít. Po obřadu jsme šli do cukrárny na větrník a kávu. Byla jsem šťastná i smutná zároveň.

Začali jsme žít spolu v mém bytě. První týdny byly krásné – společné snídaně, povídání do noci, výlety vlakem do Kutné Hory nebo na Karlštejn. Ale brzy přišly první stíny.

Karel byl zvyklý na svůj režim – vstával brzy, chtěl mít všechno podle sebe. Vadilo mu, že mám ráda rádio nahlas a že si večer dávám skleničku vína. Já zase těžko snášela jeho puntičkářství a neustálé připomínky typu „tohle bys měla dělat jinak“. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem: kdo koupí rohlíky, kdo vynese koš.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na starou fotku s Františkem a dětmi z dovolené v Krkonoších. Slzy mi tekly po tváři a Karel jen tiše odešel do ložnice. Cítila jsem se rozpolcená – měla jsem vedle sebe muže, který mě miloval, ale přišla jsem o děti.

Jednoho dne mi Jana poslala SMS: „Mami, až budeš potřebovat pomoc, tak si zavolej Karla.“ Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Snažila jsem se jí dovolat, ale nezvedala telefon.

Začala jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Stálo mi to za to? Měla jsem právo volit vlastní štěstí na úkor rodiny? Karel si toho všiml a snažil se mě utěšit: „Oni časem pochopí.“ Ale já věděla své – některé rány se nezahojí nikdy.

Petr mi jednou přinesl vnoučka Matěje až ke dveřím bytu. „Jen na chvíli,“ řekl stroze a odešel. Matěj seděl tiše u stolu a kreslil obrázek babičky s velkým srdcem. Když odcházel, objal mě a zašeptal: „Babičko, mám tě rád.“ Rozplakala jsem se.

S Karlem jsme spolu žili další rok. Byly dny krásné i těžké. Ale samota od dětí bolela víc než samota po smrti Františka. Když Karel onemocněl a musel do nemocnice, zůstala jsem sama v prázdném bytě. Děti už téměř nevolaly.

Teď sedím u okna a dívám se na šedivé nebe nad Prahou. Přemýšlím o tom všem – o lásce, o rodině, o stáří. Udělala bych to znovu? Nebo bych měla raději zůstat sama a čekat na návštěvy dětí?

Možná je stáří o volbách, které nikdy nejsou jednoduché. Máme právo hledat štěstí i za cenu bolesti druhých? Nebo bychom měli přijmout samotu jako daň za klid v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?