Láska nebo loajalita? Když můj manžel přerušil kontakt s mou rodinou

„Proč musíš pořád volat té své matce? Copak ti nestačím já?“ Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce zkřížené na prsou, a jeho hlas byl tvrdý jako lednový mráz. Telefon mi málem vypadl z ruky. Slyšela jsem v jeho tónu něco, co mě děsilo – ne jen podráždění, ale i hlubokou zášť.

„Petr, je to moje máma. Potřebuje mě. Má teď těžké období…“ snažila jsem se vysvětlit, ale on mě přerušil.

„A co já? Já snad nepotřebuju klid doma? Pořád jen tvoje rodina, tvoje sestra, tvoje problémy! Už toho mám dost.“

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, mezi hrncem s polévkou a rozbitým snem o šťastné rodině. V hlavě mi vířily vzpomínky na svatbu v kostele svatého Václava, kde jsme si slibovali, že budeme stát při sobě v dobrém i zlém. Tehdy jsem věřila, že nás nic nerozdělí. Ale teď…

Začalo to nevinně. Moje sestra Lenka měla narozeniny a pozvala nás na oslavu do jejich bytu v Nuslích. Petr se tam necítil dobře – prý ho můj otec přehlížel a máma mu pořád radila, jak má správně sekat trávník. Po té oslavě mi Petr řekl, že už k nim nikdy nepůjde. Myslela jsem, že to přejde. Jenže nepřešlo.

Začal odmítat všechny pozvánky, ignoroval telefonáty od mé rodiny a když jsem chtěla jet sama, vyčítal mi to. „Proč musíš být pořád s nimi? Copak ti nestačí náš život?“ ptal se znovu a znovu. A já nevěděla, co odpovědět.

Moje máma mi volala čím dál častěji. „Janičko, proč už k nám Petr nechodí? Udělali jsme něco špatně?“ ptala se jednou večer a já cítila, jak se mi svírá hrdlo.

„Ne, mami… jen má teď hodně práce,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem nevěděla, jak jim vysvětlit, že muž mého života nesnese moji vlastní krev.

Doma bylo dusno. Petr byl odtažitý, mlčel u večeře a když jsem se snažila navázat rozhovor, jen pokrčil rameny nebo odešel do ložnice. Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním bytě. Každý den jsem vstávala s pocitem viny – buď zrazuju jeho, nebo svou rodinu.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petra sedět u stolu s otevřenou lahví vína. „Jana, musíme si promluvit,“ řekl tiše.

Sedla jsem si naproti němu a čekala.

„Já už to takhle dál nezvládnu. Buď budeš s nimi, nebo se mnou. Nemůžu žít v domě, kde pořád visí tvoje rodina jako stín.“

Zamrazilo mě. „To nemyslíš vážně…“

„Myslím,“ řekl tvrdě. „Chci mít klid. Chci mít ženu pro sebe.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle s mámou na chalupě v Orlických horách, na smích s Lenkou u kávy v kavárně Slavia, na tátu, který mě učil jezdit na kole po sídlišti v Modřanech. A teď mám tohle všechno zahodit?

Následující týdny byly peklo. Petr se mnou skoro nemluvil, já chodila do práce jako tělo bez duše a večery trávila v koupelně s hlavou v dlaních. Moje rodina cítila, že něco není v pořádku, ale já jim nedokázala říct pravdu.

Jednou večer jsem dostala zprávu od Lenky: „Jani, máma je v nemocnici. Měla slabý infarkt.“

Rozklepaly se mi ruce. Okamžitě jsem popadla bundu a klíče.

„Kam jdeš?“ zeptal se Petr bez zájmu.

„Do nemocnice za mámou,“ odpověděla jsem.

„Tak běž,“ řekl chladně a otočil se ke mně zády.

V nemocnici jsem seděla u mámina lůžka a držela ji za ruku. Byla bledá a slabá, ale usmála se na mě: „Janičko, hlavně buď šťastná.“

Cestou domů jsem brečela v tramvaji číslo 17 mezi cizími lidmi. V hlavě mi zněla její slova jako ozvěna.

Doma mě čekal Petr s kufrem u dveří.

„Odcházím na pár dní k rodičům,“ oznámil mi bez emocí.

Jen jsem přikývla. V tu chvíli jsem věděla, že musím udělat rozhodnutí. Ale jak si vybrat mezi dvěma světy? Mezi mužem, kterého miluju, a rodinou, která mě vychovala?

Sedím teď u okna našeho bytu a dívám se na noční Prahu. Slyším tikot hodin a vím, že čas běží neúprosně dál.

Musí člověk kvůli lásce zradit vlastní krev? Nebo je možné najít cestu zpátky – k sobě i ke své rodině? Co byste udělali vy na mém místě?