Láska po šedesátce: Jsem směšná, nebo jen odvážná?

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ Marta na mě hleděla s očima rozšířenýma údivem a možná i trochou odporu. „V tomhle věku? Chceš, aby si o tobě lidi povídali?“ Její hlas byl ostrý jako břitva. Krzysík, můj syn, jen mlčky seděl u stolu a zíral do hrnku s kávou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Bylo mi třiašedesát. Sedm let vdova. Po smrti mého muže Karla jsem žila v tichu našeho bytu na sídlišti v Brně. Děti mě navštěvovaly čím dál méně – Marta měla dvě malé děti a práci v nemocnici, Krzysík rodinu v Praze. Zůstala jsem sama se svými vzpomínkami, fotkami a nekonečným tichem, které mě obklopovalo každé ráno i večer.

Nikdy jsem si nemyslela, že by mě ještě někdy potkalo něco takového. Láska. To slovo jsem už dávno vymazala ze svého slovníku. Ale pak přišel Petr. Potkali jsme se v knihovně, kde jsem si chodila půjčovat detektivky. Byl o dva roky starší než já, rozvedený, s laskavýma očima a smíchem, který dokázal rozehřát i ten nejchladnější den. Začali jsme spolu chodit na procházky do Lužánek, povídali si o knížkách, o životě, o dětech. Poprvé po letech jsem se smála nahlas.

Když jsem dětem oznámila, že mám přítele, čekala jsem všechno možné – možná překvapení, možná i radost. Ale místo toho přišla vlna nepochopení a výčitek. „Mami, vždyť jsi byla s tátou celý život! Jak můžeš?“ vyčetla mi Marta. „A co když tě chce jen využít?“ přidal se Krzysík tiše. Bylo to jako ledová sprcha.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná mají pravdu? Možná jsem směšná, naivní, snadno ovlivnitelná stará ženská? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama u televize a doufala, že někdo zazvoní u dveří. Na všechny ty dny, kdy jsem si přála slyšet něčí hlas, cítit dotek.

Jednoho večera mi Petr přinesl růže. Seděli jsme spolu na balkoně a dívali se na západ slunce nad paneláky. „Aleno,“ řekl tiše, „nechci ti komplikovat život. Jestli tě to bolí…“ Chytila jsem ho za ruku. „Nechci být zase sama,“ zašeptala jsem.

Ale tlak okolí sílil. Sousedka paní Novotná mi v obchodě pošeptala: „To je hezké, že jste si někoho našla… ale víte, co se povídá?“ V domě se začaly šířit drby. Lidé se na mě dívali jinak – někteří s úsměvem, jiní s posměchem.

Děti mi přestaly volat tak často jako dřív. Cítila jsem jejich odstup i z těch krátkých zpráv: „Mami, všechno v pořádku?“ nebo „Nezapomeň na Martinu oslavu narozenin.“ Když jsem přišla na oslavu v doprovodu Petra, Marta se tvářila kysele a její manžel Tomáš se mnou sotva promluvil.

Jednou večer mi Marta zavolala: „Mami, já tě nechci ztratit… Ale mám pocit, že už nejsi ta stejná.“

„Možná nejsem,“ odpověděla jsem upřímně. „Možná jsem konečně zase živá.“

Začala jsem chodit s Petrem do divadla, na výlety do Moravského krasu, občas jsme si dali víno v malé kavárně na náměstí Svobody. Cítila jsem se mladší o dvacet let. Ale zároveň mě tížila vina – mám právo být šťastná? Mám právo začít znovu?

Jednou večer přišel Krzysík nečekaně na návštěvu. Seděli jsme spolu v kuchyni a on najednou řekl: „Mami… já tě nechci soudit. Jen mám strach, že tě někdo zraní.“

Podívala jsem se mu do očí: „Krzysíku, život už mě zranil dost. Teď chci ještě něco cítit.“

Nebylo to jednoduché. Každý den jsem bojovala sama se sebou i s názory ostatních. Ale Petr byl trpělivý a laskavý. Když mi bylo nejhůř, objal mě a řekl: „Na věku nezáleží. Záleží jen na tom, jestli ještě umíš milovat.“

Dnes už vím, že nikdy není pozdě začít znovu žít. I když mě někteří považují za směšnou nebo naivní, já vím své. Život je příliš krátký na to, abychom ho promarnili čekáním na souhlas ostatních.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro lidi tak těžké přijmout štěstí druhých? A proč bychom měli svůj život žít podle očekávání ostatních?