„Mám jen jednoho vnuka!“ – Příběh o odmítnutí, rodinných konfliktech a boji o přijetí

„Tohle není můj vnuk!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem na okamžik přestala dýchat. Stála jsem v předsíni s Jendou, který v ruce svíral kytici pro babičku. Bylo mu osm a jeho oči se rozzářily, když jsme přijeli na návštěvu k Michalovým rodičům do Plzně. Ale ta slova, která právě padla, mu v tu chvíli vzala veškerou radost.

„Mami, proč babička nechce moji kytku?“ zašeptal mi Jenda do ucha, když jsme se zouvali. Sklonila jsem se k němu a políbila ho do vlasů. „To nic, broučku. Babička je jen unavená.“ Ale sama jsem věděla, že to není pravda. Už pět let jsem manželkou Michala a za tu dobu jsem si zvykla na ledový odstup jeho matky, paní Věry. Nikdy mi neřekla nic přímo do očí, ale její pohledy a poznámky byly jasné. Pro ni byl Jenda cizí dítě, vetřelec v její rodině.

Když jsme vešli do obýváku, paní Věra seděla u stolu s Michalem a jeho mladším bratrem Petrem. „Ahoj, mami,“ pozdravil Michal a políbil ji na tvář. Já jsem se usmála a Jenda nesměle podal kytici. „To je pro vás, babi.“

Věra si ji vzala, aniž by se na něj podívala. „Děkuju,“ řekla stroze a položila květiny na stůl vedle sebe. Petr se na mě omluvně podíval, ale neřekl nic. Michal si toho všiml a stiskl mi ruku pod stolem.

Celý oběd probíhal v napjatém tichu. Věra se ptala jen na svého druhého vnuka – syna Petra a jeho malého Filípka. O Jendovi ani slovo. Když se Jenda snažil zapojit do hovoru a vyprávěl o svém úspěchu ve škole, Věra ho přerušila: „To je hezké, ale Filípek už umí počítat do sta.“

Po obědě jsem šla s Jendou na zahradu. Sedli jsme si na houpačku a já ho objala. „Mami, proč mě babička nemá ráda?“ zeptal se tiše. V očích měl slzy, které se snažil skrýt. „To není pravda, Jendo,“ zalhala jsem. Ale v tu chvíli jsem měla chuť křičet.

Večer jsme s Michalem seděli v autě cestou domů. Mlčel. Nakonec řekl: „Promiň, Emi. Já už nevím, co mám dělat.“

„Máš pocit, že je to moje vina?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

„Ne! Jen… máma je tvrdohlavá. Nikdy neodpustila tátovi, že odešel za jinou. Možná proto tě nemůže přijmout i s Jendou.“

„Ale já nejsem tvůj táta! A Jenda je dítě! Nezaslouží si tohle.“

Michal mlčel. Já jsem cítila bezmoc a vztek.

Další týdny byly plné napětí. Jenda začal být uzavřený, nechtěl jezdit k babičce. Ve škole se zhoršil a já měla pocit, že selhávám jako matka i jako manželka.

Jednoho dne mi zavolala Věra: „Emilie, potřebuju s tebou mluvit.“

Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Seděla tam už předem, rovná záda, ruce složené v klíně.

„Chci být upřímná,“ začala bez pozdravu. „Já prostě nemůžu brát Jendu jako svého vnuka. Je to pro mě těžké.“

„Ale proč?“ zeptala jsem se zoufale.

„Protože není z naší krve! A já mám jen jednoho vnuka – Filípka.“

Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen šeptala: „Jenda je dítě. Potřebuje rodinu.“

Věra pokrčila rameny: „To je vaše věc.“

Odešla jsem z kavárny s pocitem naprostého ponížení.

Doma jsem brečela v koupelně tak tiše, aby to Jenda neslyšel.

Následující měsíce byly pro naši rodinu těžké. Michal se snažil být oporou, ale i on byl mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi matkou a mnou s Jendou.

Jednou večer přišel Jenda ke mně do postele: „Mami, proč nemůžeme mít normální rodinu?“

Objala jsem ho a slíbila mu, že udělám všechno pro to, aby byl šťastný.

Začala jsem chodit na terapii a vzala tam i Jendu. Pomohlo nám to mluvit o našich pocitech a najít sílu čelit odmítnutí.

Jednoho dne přišel Michal domů s rozhodnutím: „Emi, už tam jezdit nebudeme. Pokud máma nechce přijmout naši rodinu celou, nebude mít žádnou.“

Bylo to těžké rozhodnutí, ale cítila jsem úlevu.

Časem jsme si našli vlastní rituály – výlety na Šumavu, společné pečení bábovky o víkendech, návštěvy kina.

Jenda rozkvetl a já pochopila, že rodina není jen o krvi.

Někdy večer přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout dítě někoho jiného? Je krev opravdu víc než láska? Co byste udělali vy na mém místě?