„Máma mě zradila a všechno odkázala sestře“: Příběh rodinné zrady a boje o spravedlnost

„To není možné! To prostě nemůže být pravda!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v ruce drkotal papír s poslední vůlí mojí matky. Všechno – celý byt v Dejvicích, ve kterém jsem s ní žila posledních deset let, všechny její úspory, dokonce i starožitný nábytek po babičce – to všechno odkázala mé mladší sestře Lucii. Stála jsem u okna a dívala se na šedivý březnový déšť, který stékal po skle stejně jako slzy po mé tváři.

„Kláro, uklidni se. Máma to tak chtěla,“ ozvalo se z druhé strany telefonu. Lucie měla vždycky ten svůj klidný hlas, který mě dokázal vytočit do běla. „Vždyť víš, že jsem teď s malým sama a potřebuju někde bydlet.“

„A co já? Já tu s mámou byla, když byla nemocná! Ty jsi přijela jednou za měsíc na hodinu a pak jsi zase zmizela do Brna za svým životem!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil.

Lucie mlčela. V tom tichu jsem slyšela jen tikot hodin a vzdálený šum tramvají. „To není fér,“ zašeptala jsem spíš sama pro sebe.

Když máma před půl rokem zemřela, byla jsem přesvědčená, že jsme si s Lucií blíž než kdy dřív. Společně jsme vybíraly květiny na pohřeb, probíraly staré fotografie a vzpomínaly na dětství v našem malém bytě. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ten byt se stane jablkem sváru.

Byla jsem to já, kdo s mámou poslední dva roky žil. Já jsem jí vařila čaj, když už nemohla vstát z postele. Já jsem jí četla knížky, když jí selhával zrak. Lucie měla vždycky výmluvy – práce, dítě, rozvod. Chápala jsem to. Ale nikdy mě nenapadlo, že by máma mohla zapomenout na všechno, co jsme spolu prožily.

Když jsem poprvé viděla závěť u notáře, myslela jsem si, že jde o omyl. Ale bylo to tam černé na bílém: „Veškerý svůj majetek odkazuji své dceři Lucii Novotné.“ Notářka na mě soucitně pohlédla přes brýle. „Je mi líto, paní Novotná. Takto to vaše maminka sepsala.“

Doma jsem seděla v kuchyni a zírala na prázdný hrnek od kávy. Všude kolem byly máminy věci – její oblíbený šálek s modrými kvítky, šátek přehozený přes opěradlo židle, fotografie z dovolené v Krkonoších. Všechno teď patřilo Lucii. Najednou jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domě.

Začaly mi chodit zprávy od příbuzných. „Kláro, slyšeli jsme o té závěti… To je hrozné.“ „Neboj se, určitě se to nějak vyřeší.“ Ale jak? Lucie byla neoblomná. „Mám právo tu bydlet,“ řekla mi do očí při našem posledním setkání. „Ty máš svůj život, já mám dítě a nemám kam jít.“

Vzpomněla jsem si na naše dětství. Jak jsme si s Lucií stavěly bunkr z dek pod stolem v obýváku. Jak jsme se smály u pohádek a hádaly se o poslední kousek čokolády. Kde se to všechno pokazilo? Kdy se z nás staly soupeřky?

Začala jsem pátrat po tom, proč máma rozhodla takhle. Proč mi nikdy neřekla pravdu? Proč mě nechala žít v domnění, že byt bude jednou můj? Proč mi nikdy neřekla o závěti? Sousedka paní Dvořáková mi jednou řekla: „Tvoje maminka měla vždycky strach o Lucii. Myslela si, že ty se o sebe postaráš.“

Ale copak to znamená, že si nezasloužím nic? Že všechny ty roky péče nic neznamenají?

Začala jsem se hádat s Lucií čím dál častěji. „Myslíš si, že je to spravedlivé?“ ptala jsem se jí jednou večer v kuchyni.

Lucie sklopila oči. „Já nevím… Ale máma to tak napsala.“

„A ty s tím nemůžeš nic udělat? Nemůžeš mi aspoň něco nechat?“

Lucie pokrčila rameny. „Potřebuju ten byt. Nemám peníze na nájem.“

Bylo to jako mluvit do zdi. Začala jsem přemýšlet o právníkovi. O tom, jestli mám vůbec šanci něco získat zpět. Ale hlavně mě tížila ta zrada – ne od Lucie, ale od mámy.

Jednou v noci jsem seděla u mámina stolu a psala jí dopis. „Proč jsi mi to udělala? Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ Slzy mi kapaly na papír a písmena se rozmazávala.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o rodině, o tom, co je vlastně spravedlnost. Je rodina opravdu nejdůležitější? Nebo je důležitější pravda a férovost?

Nakonec jsem musela odejít z bytu, kde jsem prožila celý život. Našla jsem si malý podnájem na Žižkově a začala znovu od nuly. S Lucií jsme spolu skoro nemluvily.

Ale pořád mě to bolí. Pořád přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Mohla jsem mámě víc naslouchat? Nebo je prostě osud některých rodin rozdělit se kvůli majetku?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec někdy odpustit taková zrada?