Máma mi odmítá hlídat děti, ale já musím živit rodinu: Příběh jedné české matky

„Mami, prosím tě, aspoň dneska odpoledne… Potřebuju do práce, jinak mě vyhodí.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Máma si jen povzdechla a ani se na mě nepodívala. „Jano, už jsem ti to říkala mockrát. Já už na to nemám sílu. Děti jsou tvoje odpovědnost.“

Stála jsem v předsíni jejího bytu na Jižním Městě, v ruce tašku s plínkami a svačinou pro nejmladšího. V hlavě mi bušilo zoufalství. Věděla jsem, že když dneska do práce nepřijdu, šéfová mě bez milosti vyškrtne ze směn. A bez těch pár tisícovek navíc bychom neměli ani na rohlíky.

Když mi před rokem zemřel manžel Petr na infarkt, byla jsem v šoku. Nejmladší Aničce bylo teprve šest měsíců, kluci – Tomáš a Matěj – chodili do první a třetí třídy. První týdny jsem fungovala jako robot. Bratr Honza mi pomáhal, jak mohl, ale má vlastní rodinu a hypotéku. Po půl roce už to prostě nešlo.

Sociálka? Jasně, dostávám příspěvek na bydlení a přídavky na děti. Ale když zaplatím nájem za náš malý byt v paneláku na Proseku, zbyde mi sotva na jídlo. Oblečení kupuju v second handu, ovoce jen když je v akci. Děti si zvykly na skromnost rychleji než já.

Práci jsem si našla v supermarketu za kasou. Směny jsou nepravidelné, plat mizerný, ale aspoň něco. Jenže co s dětmi? Školní družina je do čtyř, já končím v šest. Anička je ještě malá na školku a soukromé hlídání je drahé jako čert.

A tak jsem znovu stála před mámou a prosila ji o pomoc. „Mami, vždyť jsi doma. Proč mi nechceš pomoct? Vždyť jsou to tvoje vnoučata!“

Máma se konečně otočila. „Jano, já už mám svýho dost. Bolí mě záda, mám vysoký tlak… A navíc – ty sis ty děti pořídila, tak se o ně starej.“

Zalapala jsem po dechu. Vždycky byla přísná, ale tohle mě bodlo do srdce. „Takže mám přijít o práci? Chceš, abychom skončili na ulici?“

„To neříkej hlouposti,“ mávla rukou máma. „Nějak to zvládneš. Vždycky jsi byla silná.“

Silná? Cítila jsem se slabší než kdy dřív. Doma mě čekaly tři hladové děti a hromada prádla. V noci jsem brečela do polštáře, aby to děti neslyšely.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a počítala drobné na další den. Tomáš přišel a potichu se zeptal: „Mami, proč babička nechce přijít?“

Polkla jsem slzy a pohladila ho po vlasech. „Babička je unavená, zlato. Musíme to zvládnout sami.“

Ale zvládnout to sama… To znamenalo občas nechat kluky samotné doma, což mě děsilo. Sousedka paní Novotná mi občas pohlídala Aničku za pár korun nebo za buchtu, ale nemohla jsem ji obtěžovat pořád.

Jednoho dne přišel Matěj ze školy uplakaný – prý se mu spolužáci smáli, že má staré boty. Srdce mi pukalo bolestí i vztekem: „Tohle není fér! Proč musíme žít takhle?“

Začala jsem být protivná i na děti. Křičela jsem kvůli maličkostem, pak se omlouvala a objímala je v slzách. Cítila jsem se jako špatná matka.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zavolala bratrovi Honzovi: „Prosím tě, mohl bys někdy pohlídat děti? Aspoň jednou týdně?“

Zaváhal: „Jani, víš, že bych rád… Ale Monika je pořád v práci a já mám kluky na tréninku…“

„Já už fakt nevím kudy kam,“ rozplakala jsem se do telefonu.

„Hele,“ povzdechl si Honza, „zkus se domluvit s ostatníma maminkama ze školy. Třeba si můžete vypomáhat navzájem.“

A tak jsem začala hledat pomoc jinde – ve facebookové skupině pro samoživitelky v Praze, u maminek ze školy… Některé byly ochotné si děti navzájem pohlídat za drobnosti nebo výměnou služeb.

Ale stejně mě pořád pálila otázka: proč mi vlastní máma nechce pomoct? Když byla mladá ona, babička jí pomáhala s námi pořád… Nebo si to aspoň myslím.

Jednou jsme se s mámou pohádaly tak, že jsem jí řekla: „Víš co? Už tě o nic prosit nebudu.“ Práskla jsem dveřmi a šla domů s pocitem prázdnoty.

Dny plynuly jeden jako druhý – práce, děti, domácnost… Občas někdo onemocněl a já musela zůstat doma bez výplaty. V noci mě budily noční můry: co když přijdu o byt? Co když děti něco provedou, když budou samy?

Jednoho dne mi Tomáš donesl ze školy obrázek – nakreslil naši rodinu a pod to napsal: „Moje maminka je hrdinka.“ Rozbrečela jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Vím, že nejsem jediná v téhle situaci. Kolik z vás taky bojuje s tím, že rodina nepomůže? Že musíte všechno zvládnout sami?

Někdy si říkám: Je chyba ve mně? Nebo je dnešní doba prostě taková? Proč je pro některé babičky samozřejmé pomáhat a jiné se stáhnou do svého světa?

Možná bych měla být vděčná i za tu malou pomoc od cizích lidí… Ale stejně mě to bolí.

Co byste dělali vy na mém místě? Má člověk právo žádat rodinu o pomoc? Nebo bych měla přestat doufat a najít sílu jen sama v sobě?