Máma šetřila každou korunu, ale já platil(a) cenu: Příběh o dětství v nouzi a dospělosti v hněvu

„Proč si nemůžu koupit nové boty jako ostatní?“ vyhrkl jsem tehdy na mámu, když jsem stál v předsíni a díval se na své roztrhané tenisky, které už dávno ztratily barvu i tvar. Máma se na mě podívala s tím svým unaveným pohledem, který jsem tak dobře znal. „Protože peníze nerostou na stromech, Pavle. Musíme šetřit, abychom měli na horší časy.“

Bylo mi tehdy deset a už jsem věděl, že u nás doma je všechno jinak než u mých spolužáků. Zatímco oni jezdili s rodiči na dovolenou do Chorvatska nebo aspoň na chatu k Máchovu jezeru, já trávil léto na sídlišti v Ostravě. Máma pracovala jako účetní v malé firmě a táta… táta odešel, když mi bylo pět. Od té doby jsme byli jen my dva. Máma a já. A její nekonečné šetření.

Každý měsíc si sedla ke stolu s blokem a tužkou, počítala výdaje a zapisovala si každou korunu. Nikdy jsme neměli zbytečnosti – žádné sladkosti, žádné nové hračky, žádné kino. Oblečení jsem dědil po bratranci Honzovi, který byl o dva roky starší a o hlavu větší. Ve škole se mi kvůli tomu smáli. „Hele, Pavle, máš zase ty Honzovy kalhoty! Nejsou ti trochu velký?“ slyšel jsem posměšky na chodbě. Dělal jsem, že mě to netrápí, ale uvnitř mě to bolelo.

Jednou jsem přišel domů s roztrženým kolenem u kalhot. Máma místo toho, aby mě objala nebo se zeptala, jestli mě to bolí, jen vzdychla: „To jsi musel zase něco vyvádět? Víš, kolik stojí nové kalhoty?“ Cítil jsem se jako přítěž. Jako někdo, kdo je jen další položkou v jejím rozpočtu.

Jídlo bylo vždycky jednoduché – brambory na loupačku, čočka s párkem (když byl párek ve slevě), chleba s máslem. Nikdy jsme nešli do restaurace. Když jsem jednou dostal pozvání na pizzu od kamaráda Lukáše, máma mi dala dvacet korun a řekla: „To ti musí stačit.“ Všichni si objednali velkou pizzu a limonádu, já si dal jen vodu z kohoutku a seděl tam jako chudák.

Když jsem byl starší, začal jsem mámě vyčítat její šetření. „Proč pořád žijeme takhle? Proč si nikdy nic nedopřejeme? Všichni ostatní mají normální život!“ křičel jsem na ni jednu noc po hádce kvůli novému mobilu. Máma se rozplakala. „Dělám to pro nás oba! Chci, abys měl jistotu, že když se něco stane, nezůstaneme na ulici.“

Jenže já tu jistotu nikdy necítil. Cítil jsem jen stud a vztek. Když jsem nastoupil na gymnázium, začal jsem si přivydělávat roznášením letáků. První výplatu jsem utratil za nové tričko – poprvé v životě jsem měl něco vlastního, co nebylo po někom jiném. Máma se zlobila: „Měl bys ty peníze radši uložit! Mysli na budoucnost!“ Ale já chtěl žít teď.

V osmnácti jsem odešel z domu do Brna na vysokou školu. Máma mi dala obálku s penězi – všechny ty roky šetření byly najednou přede mnou v několika bankovkách. „To je tvoje startovné do života,“ řekla tiše. Místo vděčnosti jsem cítil prázdno. Ty peníze mi nevrátí všechny ty roky, kdy jsem se cítil méněcenný.

Na koleji jsem poprvé poznal jiný svět – svět, kde lidé chodí do kaváren, kupují si knihy jen tak pro radost a plánují výlety do zahraničí. Snažil jsem se dohnat všechno, co mi chybělo. Utrácel jsem peníze za věci, které jsem nikdy neměl – značkové oblečení, koncerty, drahé večeře s přáteli. Ale pocit méněcennosti nezmizel.

Jednou večer jsme seděli s kamarádkou Terezou u vína a ona se mě zeptala: „Proč jsi pořád tak nervózní z peněz? Vždyť teď už si můžeš dovolit skoro všechno.“ Nevěděl jsem, co odpovědět. Možná proto, že v sobě pořád nosím ten strach z dětství – strach z nedostatku, strach být zase ten chudý kluk v obnošených kalhotách.

S mámou máme dnes složitý vztah. Voláme si jednou za měsíc a většinou mluvíme o počasí nebo o tom, jak se jí daří v práci. Nikdy jsme si neřekli všechno naplno. Někdy mám chuť jí říct: „Mami, možná jsi ušetřila peníze, ale stálo tě to moje dětství.“ Ale pak si vzpomenu na její unavený pohled a slova o jistotě.

Možná měla pravdu – možná je lepší mít něco našetřeno pro horší časy než žít od výplaty k výplatě jako tolik jiných rodin kolem nás. Ale někdy si říkám: Nebylo by lepší mít pár hezkých vzpomínek místo plné kasičky?

A tak tu sedím ve svém malém bytě v Brně a přemýšlím: Co je vlastně důležitější? Peníze na účtu nebo pocit štěstí? A dá se vůbec někdy odpustit minulosti?

Co byste udělali vy? Je lepší šetřit pro budoucnost za každou cenu – nebo žít teď a tady?