„Martino, já tě mám moc ráda. Ale už nechci dál zařizovat tvůj život.“

„Mami, prosím tě, můžeš mi zavolat na úřad? Já tam fakt nechci volat sama…“ ozvalo se zpoza dveří koupelny. Zastavila jsem se uprostřed věšení prádla, v ruce mokré tričko, a na chvíli jsem zavřela oči. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně mísí láska, únava a zoufalství. Martina, moje jediná dcera, moje všechno – a přesto už třicetiletá žena, která stále čeká, že za ni vyřeším každý problém.

„Martino, vždyť už jsi dospělá,“ snažila jsem se o klidný tón, i když mi v hrudi bušilo srdce. „Tohle zvládneš sama.“

„Ale mami… já mám z toho hrozný strach. Co když něco pokazím? Co když se ztrapním?“ Její hlas zněl naléhavě a já v něm slyšela tu malou holčičku, která se bála jít poprvé do školky. Jenže teď už to nebyla holčička. Byla to žena, která stále žila u mě doma, střídala krátkodobé práce a nikdy si nenašla opravdové přátele.

Vzpomínám si na všechny ty roky – na první den ve škole, kdy jsem ji držela za ruku a ona se mě křečovitě držela zpátky. Na všechny ty večery, kdy jsem s ní seděla u úkolů, protože měla strach, že něco nepochopí. Na nekonečné rozhovory s učiteli, protože Martina byla citlivá a často plakala. Vždycky jsem byla ta matka, která všechno zařídí. Ta matka, která chrání.

Jenže kde je hranice mezi ochranou a tím, že své dítě dusíte? Kde je ta chvíle, kdy už nejste pomocí, ale překážkou?

Martina vyšla z koupelny s mobilem v ruce a prosebným pohledem. „Mami, prosím…“

„Martino,“ řekla jsem tiše a položila jí ruku na rameno. „Já tě mám moc ráda. Ale už nechci dál zařizovat tvůj život.“

Chvíli na mě jen nevěřícně zírala. Pak se jí v očích objevily slzy. „Ty mě už nemáš ráda?“

Tohle byla ta největší past našeho vztahu – vina. Kdykoliv jsem se pokusila ji postrčit k samostatnosti, brala to jako odmítnutí. A já vždycky povolila. Vždycky jsem ustoupila.

Ale dnes ne.

„To není pravda,“ řekla jsem pevněji, než jsem se cítila. „Právě proto tě musím nechat jít.“

Zavřela se ve svém pokoji a já slyšela tlumený pláč. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a hlavu složila do dlaní. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme spolu pekly vánoční cukroví, jak jsme chodily na procházky do Stromovky, jak jsme si povídaly dlouho do noci o jejích snech i strachu ze světa.

Byla jsem rozvedená už od jejích pěti let. Její otec odešel za jinou a já zůstala sama. Slibovala jsem si tehdy, že jí nikdy nebude nic chybět – ani láska, ani podpora. Ale možná jsem jí dala až příliš.

Když Martina přišla večer do kuchyně pro čaj, byla bledá a oči měla opuchlé od pláče.

„Mami… já nevím, co mám dělat,“ zašeptala.

„Zkus to,“ řekla jsem jemně. „Zkus to sama. Já tu budu – kdyby něco.“

Druhý den ráno jsem ji viděla sedět u stolu s mobilem v ruce. Prsty se jí třásly, ale nakonec vytočila číslo na úřad práce. Slyšela jsem její tichý hlas z vedlejšího pokoje – koktavý, nejistý, ale její.

Když položila telefon, přišla ke mně a objala mě tak pevně jako snad nikdy předtím.

„Mami… já to zvládla.“

V očích měla slzy – tentokrát ale jiné než obvykle. Byly to slzy úlevy a možná i hrdosti.

Od toho dne jsme spolu začaly mluvit jinak. Bylo to těžké – pro obě dvě. Martina měla strach dělat chyby a já měla strach ji nechat padnout. Ale pomalu jsme se učily nové roli – ona být dospělou ženou a já matkou, která podporuje z dálky.

Nebylo to bez konfliktů. Když si Martina našla první opravdovou práci v knihkupectví na Letné a poprvé přišla domů s tím, že ji kolegyně pomlouvala za zády, chtěla jsem okamžitě volat vedoucí a „to vyřešit“. Ale zastavila jsem se.

„Co bys udělala ty?“ zeptala jsem se místo toho.

Martina pokrčila rameny: „Nevím… asi bych jí to řekla.“

„Tak to zkus.“

A ona to zkusila.

Začala chodit na terapii – sama si našla psycholožku v Karlíně. Začala jezdit sama tramvají do práce i na výlety mimo Prahu. Poprvé si sama koupila boty bez mého názoru.

Jednou večer jsme seděly u televize a Martina najednou řekla: „Mami… děkuju.“

„Za co?“

„Že jsi mě konečně nechala žít.“

V tu chvíli mi došlo, že někdy je největší láska právě to – pustit dítě z náruče a věřit mu.

Dnes je Martiny třicet jedna let. Má podnájem na Žižkově s kamarádkou Lenkou a do našeho bytu chodí na nedělní obědy. Někdy má ještě strach – ale už ví, že ho zvládne překonat sama.

A já? Po tolika letech péče o druhé se učím starat i o sebe. Chodím na keramiku do kulturního domu v Holešovicích a občas si zajdu sama do kina.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a závislostí? A kolik odvahy stojí nechat své dítě žít jeho vlastní život?

Co byste udělali vy? Nechali byste své dítě padnout – nebo byste ho chránili za každou cenu?